Původně jsem při nastupování do auta kolegy Lenina předpokládal, že největším otřesem v souvislosti s koncertem Tarji Turunen v Malé sportovní hale na holešovickém výstavišti pro mě bude skutečnost, že nás na místo má dopravit (a taky dopravilo) vozítko s pochybnou (rozuměj pardubickou :-) ) espézetkou. Chyba lávky…, přišel větší šok. Naštěstí pouze v rovině organizační. Po nezbytné exkurzi u momentálně nejslavnějšího tuzemského spáleniště jsme zapadli do fronty před halou a vyčkali značně opožděného otevření haly (atmosféra v nárazových vlnách postupně houstla tak, že jsem obohatil slovník i o již téměř zapomenuté výrazy :-) ). Záhy se podařilo vyřešit i nesrovnalosti s akreditací (tímto zdravím ty nešťastné za mnou stojící, co mě málem v zubech vynesli) a pak přišel šok největší. Předpokládal jsem, že do Prahy má přijet ledová královna se svojí zimní bouří, leč, podle prostředí v hale to spíš vypadalo, že se blíží královna sychravého podzimu. Chladno, vlhko, nevlídno… Tím končí výčet negativ.
Čest dělat předkapelu Tarje Turunen a jejímu ansámblu připadla tuzemskému spolku Innocens. Vzhledem k tomu, že to jsou rovné tři týdny, co jsem přihlížel křtu jejich nového cédečka, nepředpokládal jsem, že by mohly nastat nějaké převratné změny v projevu kapely.
Spíš jsem byl zvědavý na to, jestli se Innocens nerozklepou kolena ze zahřívání pódia pro hvězdu večera a z podstatně větší návštěvy než v Rock Café. Innocens zvládli svoje vystoupení vcelku s grácií a přehledem. Lehce zkrácený playlist (oproti křtu vypadla „Fragrance Of Memories“ a „Queen Of My Own“) projeli opět bez velkých řečí, v úvodní části jsem docela zápasil s „předskokanským“ zvukem, kdy mi (těsně pod pódiem) zpěvačka Katerina přišla krapet přetlučená rytmikou a tentokrát občas i lehce haprující ve výškách. Velice slušně zaplněná hala (dokonce bych řekl, že zaplněnější, než v závěru Tarjina vystoupení) kvitovala Innocens velice bouřlivě, ocenila i letecký den s cédečky „Free /us/“, které Katka štědře trousila mezi lid. V kontextu posledních tří týdnů, kdy jsem měl možnost si Innocens dvakrát osahat v podstatně rozdílných podmínkách, hlásím, že živě počítám Innocens mezi HODNĚ nadějné spolky. Osobně mi přišlo klubové vystoupení v roli hvězd večera přesvědčivější, ale i zápřah v roli rozehřívače Innocens v pohodě zvládli. Počítám, že co při získávání podpory a příznivců nedokázala mediální masáž v souvislosti s křtem, to na uších (a počtu) příznivců „napáchalo“ tohle energií nabité vystoupení.
Playlist: Intermezzo, H.O.P.E., The Shining, The First Snow, Synthetic Flower, The Shining, Voyage, Image, Free Me, Life For Sale, Race, Remember
Následovala nepříliš dlouhá, ale o to významnější pauza, kterou vyplnila příprava pódia pro Tarju Turunen a její company. Ta spočívala v pověšení velkého bílého plátna, zahalujícího celé pódium, v rámci kterého sklidil velký potlesk jeden z techniků, při své estrádě na železné konstrukci dokazující, že člověk se vyvinul z opice. Leč primátí kousky nebyly tím hlavním důvodem zavěšení plátna. To jen „Boy And The Ghost“ dostala „romanticko duchařský“ nádech a totálně natěšenému davu se za tónů úvodní písně nabídla podívaná na vlnící se nasvícenou Tarjinu siluetu. Plátno letí dolů, dav jančí, Tarja pokračuje v křehkých melodiích ze svého alba „My Winter Storm“ a důsledkem je, že se na pódium snáší vlna plyšáků. Apropo, křehkých melodií… Všechno je relativní. Deska „My Winter Storm“ mi přišla poměrně nezajímavá až mdlá právě díky své „mírumilovnosti“. Zásadní moment, který jsem si z koncertu odnesl, byla skutečnost, že Tarjina hudba (i když se na tom samozřejmě podílí především písně z doby jejího působení v Nightwish) zní zatraceně tvrdě. Vsadil bych si na to, že tím hlavním „hybatelem pokroku“ je bubeník Mike Terrana. Pokud jsem před chvíli zmiňoval vývojové předky člověka, tak tenhle impozantní pořízek se vzhledem čerokéze na válečné stezce má asi předky v pavoučí říši. Jinak si nedovedu vysvětlit, že dokáže umlátit to, co předváděl na vystoupení.
Jsem zvědav, kdy ze sebe Tarja setřese stín Nightwish. Pecky jako „Wishmaster“ či „Nemo“ zřejmě budou ještě dlouho, pokud ne navždy, patřit ke koncertním jistotám ledové královny (i jejího původního spolku). Je však přece jen trochu zavádějící, když největší ohlas u obecenstva sklízí právě tyhle písně a ze sólové Tarjiny tvorby se jim částečně vyrovná snad jen singlová „I Walk Alone“, „Lost Northern Star“ a závěrečná (ovšem tady je to spíš o celkové atmosféře gradujícího koncertu) „Calling Grace“. Pokud se nová tvorba ponese v duchu melodické novinky, kterou Tarja představila v závěsu za „Nemem“, možná by se mohla zbavit nálepky pospávající královny. I když je pravda, že např. živá prezentace pocitovek „Minor Heaven“ a „The Reign“ s vydatnou podporou cellisty Maxe Lilji je hodně emotivní záležitost. Stejně tak (u mě poprvé) zafungovala kombinace Tarja + Cooperův „Poison“. Tak, jak jsem se na desce u téhle skladby vysloveně kroutil, živě i s pěveckou podporou Mika Terrany dostává náhle jiný rozměr. Tarja předvedla tradičně několikero kousků ze své garderóby, na chvíli zasedla k černobílým klapkám („Die Alive“?) a předvedla, že se svým jedinečným hlasem bude vždy výjimečná. Ve svých stručných proslovech poměrně patetická („vy jste my „winter storm“, bez vás bych tu nebyla a to je „absolutely truth…“), ve svém projevu přesvědčivá, emotivní, výbušná i dynamická. A když k tomu přidá i nějakou další hitovku, srovnatelnou s úspěšností hitovek Nočního přání, rozhodně nebudu šetřit superlativy.
Protahování začátku koncertu evidentně návštěvě (nikoliv atmosféře) rozhodně neprospělo. Snad nutnost dohonit odjíždějící spoje (jiný důvod si nedokážu představit) v závěru vystoupení halu poněkud (v zadních řadách) vylidnila. I tak Tarja se svým doprovodem splnila očekávání. A díky tomu, že do studiově neutrálních skladeb z desky „My Winter Storm“ vdechla nečekaně hodně života, i lehce očekávání překročila.
Playlist: Boy And The Ghost, Lost Northern Star, My Little Phoenix, Passion And The Opera, The Seer, Dead Gardens, I Walk Alone, sólo na bicí + Ciarán´s Well, Sing For Me, Nemo, novinka, Minor Heaven, The Reign, Poison, Wishmaster, Die Alive, Calling Grace
|
