Často se píše, že v rockové hudbě už bylo řečeno vše zásadního a nic nového a převratného dnes nelze v tomhle stylu vymyslet. Něco pravdy na tom asi bude, což je vlastně ale jen o další důvod víc, proč občas zavzpomínat na ty kapely, které vlastně psaly historii této hudby. Jednou z takových skupin je bezesporu i britská pop rocková legenda SMOKIE, jejíž melodie válcovaly hitparády již od poloviny 70. let a zná je téměř každý – ať už si to uvědomuje či nikoli. Kde by asi bylo mnoho z našich „populárních zpěváků“ nebýt vykrádání těchto slavných songů... Smokie jsou pro mne dost srdcová záležitost a už je tomu víc jak 12 let, co mě vlastně přivedli k hudbě, která se mi následně stala osudovou. Už dlouho dopředu byl tedy 21. říjen mnou dost očekávaným dnem. Nemohl jsem si nechat ujít ani autogramiádu kapely a následně mé kroky směřovaly rovnou k místu konání.
Ještě než se dostalo na hlavní hvězdu večera, čekalo nás vystoupení ještě jedné, tentokrát české, legendy TURBO. Tou dobou již byly ochozy zcela zaplněné (včetně snobské VIP zóny, kde šampaňské teklo proudem do umělohmotných „skleniček“) a před pódiem se pomalu začal tvořit prazáklad kotle. Také atmosféra pozvolna houstla a Míra Chrástka za mikrofonem nezapomněl připomenout, na koho že ten večer vlastně všichni přišli a zároveň poděkoval svému domácímu publiku. Co se playlistu týče, tak k žádnému překvapení nedošlo a dostalo se na většinu z bohaté zásoby dnes už klasických hitů. Ač byl zvuk po celou dobu poměrně slušný, těsně před a během přídavků se stalo něco, co by se na podobných koncertech asi dít nemělo. Když jednou vypadne zvuk z aparatury – může se to stát. Ale aby potíže přetrvávaly během asi tří písní, to už jsem dlouho nezažil ani na hospodských akcích. Až jsem byl překvapen, jak taková věc dokáže pokazit ani ne tak atmosféru, jako spíš dojem z celkové organizace. Na druhou stranu takové notoricky známé hity, jimiž třeba „Hráč“ a „Chtěl jsem jednou mít“ bezesporu jsou, by fanoušci odzpívali klidně i sami. Následné pyrohrátky byly naopak příjemným zakončením setu a vše už se začalo chystat na příchod SMOKIE.
Trochu jsem se obával, zda po tvrdších skladbách TURBA (samozřejmě v rámci hudebního ducha večera) nevyzní písně SMOKIE až příliš „vyměkle“ a uhlazeně. Mé obavy byly naprosto zbytečné a i když se na studiových albech tihle Angličani ukazovali spíše v tom popovějším světle, tak živě dokázali, že ani hutné kytary jim nejsou cizí. Vznikl tak zajímavý kontrast mezi melancholičtějšími kousky jako „Mexican Girl“ a rockovějšími věcmi „Don´t Play Your Rock´n Roll To Me“, „Needles And Pins“ nebo mé srdcovky „I´ll meet You At Midnight“. Stejně jako v případě první kapely i SMOKIE se představili bez toho zpěváka, jenž se prozpíval těmi nejslavnějšími hudebními obdobími. Zatímco Richard Kybic už nám nikdy nebude moc zazpívat, tak Chris Norman brázdí po světě s vlastním sólovým programem. Mnoho lidí si asi při vyslovení jména skupiny nejdříve vybaví Chrisovu osobu, ale já nakonec vůbec nelitoval, že tam ten večer za mikrofonem nebyl. Mám pocit, že jeho místy až přeslazený výraz z dob jeho dřívějšího působení ve SMOKIE by možná k tvrdšímu pojetí skladeb až tolik nesedl. Nový zpěvák Mike Craft má nejen podobnou barvu hlasu jako Norman, ale i onu patřičnou „rockovost“. A dostalo se i na několik nových skladeb. Po prvním planém odchodu kapely do zákulisí se sputil takový řev a pískot, že by se za něj nemuselo stydět ani leckteré metalové publikum a bylo jen otázkou času, kdy se SMOKIE vrátí a přidají ještě nějakou tu píseň navíc. Tenhle návrat byl vlastně i nevyhnutelný, neboť si asi nikdo nedokázal představit konec tohoto koncertu bez dvou nádherných věcí „Have You Ever Seen the Rain“ (původně od Creedence Clearwater Revival) a „Living Next Door To Alice“, tedy české Alenky v říši divů. Po několika tónech však sál opět zahalilo ticho a překvapení muzikanti si museli nástup na scénu ještě jednou zopakovat. Atmosféra dosáhla vrcholu a po vzoru „v nejlepším se má přestat“ se po přídavku už jen rozsvítila světla a bylo po všem. Staří bardi tak opět dokázali, že ani po více jak 30 letech nepatří do rockového důchodu a pořád mají dost energie a chytlavých skladeb, aby ještě dlouho bavili pamětníky a získávali při tom i nové příznivce.
|
