Já to tvrdím pořád, že hybatelem veškerého pokroku či novot je prachsprostá lenost. Občas mi vyráží ledový pot na čele při pohledu na kalendář akcí a při představě o nekonečných přesunech v čase a prostoru „jen“ proto, aby člověk mohl okouknout pár zajímavých spolků. A tak abych aspoň občas mohl koukat na živou produkci téměř z okna svého obýváku, bylo nejpraktičtější dohodnout se s čerstvě vylíhnutým rockovým klubem Strojovna v Hradci Králové. Výsledkem byl páteční koncert (a já doufám, že další se už blíží), na kterém se sešli Dragon z Lanškrouna, brňáci Eagleheart a hradečáci Ramayana. Ještě předtím, než se vrhneme na stylově pestré dění na pódiu, chci mohutně poděkovat klukům z Ramayany, bez jejichž vydatné pomoci by tahle akce těžko skončila k mé (a věřím, že i všeobecné) spokojenosti.
Rockeři Dragon z Lanškrouna pro mě byli naprostou neznámou. A přiznávám, že v jejich případě jsem byl docela skeptik. Moji drazí už vědí, že se mnou není zrovna velká sranda ( ;-) ) a v muzice to platí obzvlášť. A přiznávám i to, že pověst klasické zábavové kapely, která kluky předběhla, či názvy písní jako „Neber si škaredou“, či „Moje stará smrdí potem“ ve mně automaticky spouští obranné mechanismy.
Teď mě asi moji seriózní kolegové pisálci už definitivně vyobcují z kmene, ale Dragon bych klidně doporučil jako praktickou ukázku rozdílu mezi zábavnou a zábavovou kapelou. Jistě, Dragoni nepředvádí žádné přelomové umění, ale když může třeba Alkehol (a takové „Když…“ k nim rozhodně hudebně nemá daleko) patřit mezi tuzemské legendy, proč by to jednou nemohl být i Dragon? Dělají vlastní písničky (možná že by Alkeholu, Brichtovi, či Kabátu sem tam nějaká pasáž přišla dost povědomá). Počítám-li správně, vydali už páté cédečko. Dle svého tvrzení umí sice zahrát jen tři akordy (s tím bych snad ani nesouhlasil :-) ), ale za to si ve svých textech (díky velice čistému zvuku byla tahle dragoní zbraň zaplaťpámbu dobře čitelná) umí sem tam solidně rýpnout, či nadhodit téma hodné zamyšlení (jistě, občas je to i slabší...) a jejich melodie jsou „lidově“ chytlavé. To, co mě na Dragonu bavilo nejvíc, byl jarmarečnický projev kytaristy a zpěváka, sympatického podšívky Jirky Hurycha. Jeho charisma, lehce evokující folkáče Pepu Nose, ve spojení s „přiškrceným“ hlasem zafungovalo. A tak se klukům podařilo vysvětlit, jak dlouhých je vlastně „15 cm“ (dokonce byl v Hradci patentován i nový způsob měření), představit svůj největší mediálně profláknutý hit „Kuš Mr. Bush“, a hlavně během své třičtvrtěhodinky byli Dragon možná nenároční, ale rockově přístupní, vtipní a dokázali pobavit bez laciného podbízení se.
Playlist: Když…, Diana/Začnu krást, Defenestrace, Astalavista baby, Pet, Netová mánie, Kuš pane Bush, 15 cm, Moje stará smrdí potem, Neber si škaredou
Eagleheart. Vlastně bych celé jejich působení na pódiu mohl odbýt slovy, že mi ve spojení se jménem téhle kapely přijde naprosto přirozené ohánět se superlativy. Co dodat víc… Strašlivá kupa energie, chytlavých melodií a výkonů na hraně (Vojto, odkud ty výšky taháš…?). Pozdvižení kluci způsobili už v závěru zvukovky, kdy se rozeznělo helloweenovské sólo a věřím, že kdo do té doby netušil, o co půjde, sakra rychle zbystřil. A pak už kluci sypali své pecky jednu za druhou. V úvodu vystoupka dali vzpomenout na padlý klub El Diablo, kdy krapet vyhnali zvuk do přespříliš razantních dimenzí, ale (a znovu tleskám mistru zvuku) velice rychle se srovnali na ideální úroveň. Mluvit o tom, že Eagleheart překvapili svým výkonem, je nesmysl. Já jsem od nich skutečně nečekal nic jiného, než maximum. A tak aspoň překvapila úvodní (hned po prologu) „Buried Alive“ z EP „Black Sun“, zbytek setu už tvořily písně z debutového alba. Vím, že orlí srdcaři to přirovnání neradi slyší, ale pokud řeknu, že tahle banda předvádí (podtrhuji) svojí muziku v intencích nejlepší formy Helloween, bude to pro tuzemského fandu metalu (i když, je snad ještě někdo, komu jméno Eagleheart nic neříká…?) to nejlepší doporučení.
Při posledním koncertu zazněla hláška, že Eagleheart bývají při vydatné divácké podpoře ještě silnější. Vzhledem k tomu, že se sešla tradiční hradecká návštěva (rozuměj, že by se pár lidí navíc bez problémů vešlo) a i přes Vojtovo „…jste hlasitější, než kolik vás vypadá do počtu, takže já jsem spokojenej…“, nějak mi dochází fantazie na to představit si, jak vlastně vypadá ta nejvrcholnější forma kapely.
U Salamandry jsem navrhoval, že by stálo za to archivovat frontmanovy hlášky. U těch moraváků to bude asi nějaký bacil, takže Vojtu Šimoníka navrhuju jako další kapitolu. Ať už to byla jeho výzva k zakoupení cédečka („…kdo by chtěl naší desku, tak s výjimkou bubeníka nikdo z nás nekouše, tak nás klidně můžete oslovit…“), nebo snaha (marná :-) ) napravit minulé nešťastné šlápnutí do vztahu mezi Hradcem a Pardubicemi, netušíc, že zvukař trpí důvěrným vztahem k Pardubicům, působí Vojtův styl velice nenuceně a přirozeně. A když k tomu ještě přidáte oku i uchu lahodící efektní kytarové „unisono sólování“, či pohybově-oslavnou šamanskou kreaci Mika a Martina (viz. fotogalerie :-) ), vychází z toho perfektní muzika i super nálada.
Hrozba toho, že s desátou hodinou dojde na nucené vypnutí zvuku, bohužel tuhle spanilou jízdu zastavila v tom nejlepším (i když, který z momentů vlastně byl ten nejlepší, to by Eagleheart mohli končit už při první písničce :-) ). Pokud mě zas někdo bude přesvědčovat, že speed metal je mrtvá a vyčerpaná záležitost, dovlečte ho na koncert Eagleheart. To je živá voda té nejvyšší kvality! Smekám!
Playlist: Prologue, Buried Alive, Into The Sky, Falling, At The End Of Forever, Don´t Turn Your Head, Tears Of Rain, Damned By Yourself, Moment Of Life, Time Has Come
Ruka zákona naštěstí přešla bez povšimnutí fakt, že po desáté hodině (kdy má být ve Strojovně konečná) nikdo stroje nevypnul a tak mohla akce doběhnout až do své závěrečné tečky. Nastupovat na pódium po Eagleheart je sebevražda, zaznělo v průběhu přestávky, kdy se chystala na svoje vystoupení domácí Ramayana. Na druhou stranu, nastupovat do rozhicované atmosféry má taky něco do sebe. Byl jsem hodně zvědav, v jaké formě se kluci nachází a to hned z několika důvodů. Jednak aktuálně finišují se svým novým cédéčkem. Jednak je Ramayana snad jediným reprezentantem Hradce, koketujícím (stále víc) s heavy metalem (mýlím-li se, budu rád, když mě opravíte). A hlavně, sledujíc Ramayanu již delší čas, byl jsem zvědav, jak (a jestli vůbec) se nějak projeví změny v sestavě. Po novém kytaristovi Mirkovi (jehož příchod jsem sice registroval již někdy začátkem roku, ale tehdy ještě zjevně na vyznění kapely vliv neměl), Ramayana měla posílit na bubenickém postu, kde se usadil Lubor „Ejzy“ Bílek.
Budu-li porovnávat mé první a zatím poslední setkání s Ramayanou, tak říkám nebe a dudy.
Jednak kapele odklon od motorkářských věcí prospívá (i když to někteří příznivci, doufám, že jen z recese, moc nechtěli vzít na vědomí). Úvodní „Poslední cesta“ s výrazným klávesovým motivem je hodně (řekl bych až nečekaně hodně :-) ) povedená, jen mě z pohledu sestavení playlistu překvapilo, že takovouhle pecku (dle mého aktuálně nejlepší píseň v repertoáru Ramayany) vystřelí kapela hned na začátku. Že kluci na motorkáře ne a ne úplně zapomenout, svědčí jednak vzpomínka z hluboké minulosti „Motorovej“, z nedávné minulosti „Rytíř“, i (pokud vím) aktuální „Říše snů“. Při posledně dvou jmenovaných jsem měl pocit, že Ramayaně dochází dech, nicméně finále v podobě „Vesmíru“ a osvědčeného „Bruce Cat“ znovu šťávu chytilo. Celkově vzato je současný projev kapely podstatně razantnější, tvrdší a barevnější (dvě kytary a živé bicí dělají své). Na druhou stranu, společné zpěvy, které jsem si u kluků minule tak pochvaloval, už zdaleka nejsou tak výrazné. Ne snad, že by ztratily svojí sílu, to jen Ejzy vytloukl hluchá místa a to, co dřív, vyčnívalo, se schovává do řady. Za současné formy mi lehké využití pyrotechniky či plápolajících svíček už nepřipadá jako samoúčelné odvádění pozornosti od samotné hudby. Jen bych se přimlouval za větší využití kláves, které hudbu Ramayany dost osvěžují.
Z pohledu toho, že nastupovat po Eagleheart má být sebevražda, Ramayana tuhle pozici zvládla a na harikiri nedošlo (i když ještě je co dohánět). Skupina překvapila hlavně z toho pohledu, jak velký kus cesty urazila. Doufám, že tohle tempo vývoje klukům vydrží.
Playlist: Poslední cesta, Královna prokletých, Motorovej, Prorok, Víla, Vládci, ?, Rytíř, Říše snů, ?, Vesmír, Bruce Cat
|
