Lidé odcházejí a přicházejí. Což pro dánské aristokraty Royal Hunt je docela klika. Přece jen jejich tvorba (přesněji řečeno, tvorba vrchního autora Andrého Andersena), i přes vytrvalou kvalitu začínala od alba „Paradox“ z roku 1996 trpět jistou sílící vyčerpaností ducha i fyzického stavu. Již na albu „Paper Blood“ z roku 2005 se mohlo zdát, že s příchodem kytaristy Marcuse Jidella a bubeníka Allana Sorensena (bývalého souputníka Andrého na jeho sólovém počinu, stálou akvizicí spřízněných Cornerstone a hlavně jednoho z hostí na albu „Paradox“) to mezi královskými lovci začíná znovu jiskřit. A spolu s definitivním vybudováním nové posádky, kdy u mikrofonu nahradil skvělého Johna Westa vynikající Mark Boals (ex-Mamsteen, Ring Of Fire) – samozřejmě nesmíme zapomenout i na nového basáka Pera Schelandera (House Of Shakira) – udělal Andersen poměrně odvážný krok. Veřejně se přihlásil k odkazu alba „Paradox“ (a víme, jak občas takovéhle návraty dopadají…) a pokusil se vyleštit zašedlou auru výjimečnosti kapely. S chutí říkám, povedlo se!
Co mají „Paradox I“ a „Collision Course (Paradox II)“ společného? Není toho málo. Perfektně provedený melodický hard rock s výraznými progresivními prvky. Koncepční náboženské téma, tentokrát pojato poměrně kontroverzně jako střet západní a východní víry, pospojované do souvislého celku, kde jednotlivé skladby plynulé přecházejí do další. Personální uzlíky. Royal Hunt navázali na „Paradox“ a obohatili plejádu účastníků o další zajímavá jména. Kdyby byl André Andersen přizval k nahrávání ještě i minulé pěvce Royal Hunt, dalo by se hovořit o jakési „totální best of přehlídce“ Andrého spolupracovníků. Takhle se jako hosté na desce objeví mimo jiné Ian Parry a Kenny Lubcke, kteří si zazpívali na Andrého sólovkách (a Kenny i na „Paradoxu“), Doogie White, známý z účinkování v Cornerstone a u Yngwie Malmsteena, Henrik Brockmann, původní zpěvák Royal Hunt či Maria McTurk, která hostovala již na „Paradoxu“ a jako výpomoc se objevila i na koncertních šňůrách Royal Hunt.
André Andersen měl při výběru vokalistů vždy šťastnou ruku. Mark Boals, stylově zapadající do řady svých předchůdců, zní velice svěže, má evidentní chuť pracovat se svým hlasem a využívat nejen jeho rozmanité podoby, ale i vydatnou podporu všech „kolemjdoucích“ vokalistů. A i když by se mohlo zdát, že právě on je tím hlavním hrdinou, který probral Royal Hunt k životu, je radost pozorovat, do jaké krásy vykvetla spolupráce mezi klávesami a kytarou. Dynamická, pestrá a originální paleta se závanem bombastična, epickými aranžemi, zapamatovatelnými riffy, „klouzavými“ melodiemi i vypjatými dravými okamžiky, tryskající do hardrockové lehkosti.
Reminiscence na „Paradox“, coby nejvydařenějšího počinu v historii kapely, se vydařila. Kořeny lze snadno vystopovat, ale deska má svůj vlastní charakter a proti posledním počinům Royal Hunt, jež se pomalu začínaly zanášet bahnem rutiny, zní mladě a moderně. „Collision Course“ možná nedá odpověď na to, kam vlastně lidstvo míří („…nech svou znavenou hlavu odpočinout, můj synu, všechny tvoje problémy právě přicházejí… - Chaos A.C.“ ), ale určitě udělá jasno v tom, že Royal Hunt, po minulém pozvednutí hlavy, míří (zpátky?) na vrchol. Deska, se kterou milovníci chytlavých melodií se špetkou progrese nemůžou šlápnout vedle.
|
