V roce 2005 obletěla hudební svět zpráva o tom, že se britská rocková legenda vydá po douhých letech na turné, a fanoušci QUEEN se ihned rozdělili na dva tábory. Zarytí zastánci Freddie Mercuryho snahu o reunion okamžitě zavrhli a ti zbylí byli zvědaví, jak bude vše vypadat, když se za mikrofon postaví další zvučný rockový hlas – Paul Rodgers. Z původní sestavy „královny“ se dali znovu dohromady pouze dva původní členi, a to Brian May a Roger Taylor. Třetí zbývající – John Deacon se od všeho distancoval, ale i tak se první pražský koncert QUEEN + PR stal, alespoň po stránce emocí, tím nejlepším, jenž jsem měl to štěstí dosud zažít. Jistě, chyběl tam Freddieho božský hlas, Rodgersovo podání skladeb bylo originálu hodně vzdáleno, ale už jen vidět Briana a Rogera hrát jedny z nejslavnějších melodií celé rockové historie, byl zážitek na celý život. Při vzpomínkách na Mercuryho předčasně vyhaslý život tenkrát v Sazka areně ukápla nejedna slza a při cestě domů jsem ještě dlouho přemýšlel jestli to byla skutečnost...

Uplynuly tři roky a QUEEN se znovu vydali na turné. Nahráli s Rodgersem dokonce nové album a jako v minulém případě, i tentokrát na ně v Praze měla čekat vyprodaná hala. Přiznám se, že jsem na tenhle koncert odjížděl sice patřičně natěšen, ale zároveň ve mně hlodala myšlenka, zda se může vůbec podařit zopakovat atmosféru a celkovou náladu minulého vystoupení Q+PR. Hned na začátku přiznám, že se to tak úplně nepovedlo. Možná to bylo tím, že tentokrát jsem měl již onu euforii z prvního setkání za sebou a trochu více jsem se věnoval dění okolo sebe a vlastně i výkonu muzikantů.

Hned v úvodu po efektním intru, v němž se na obrovské „plátno“ promítaly scény evokující průlet mezihvězdným prostorem, mě trochu překvapila úderná skladba „Hammer To Fall“ jakožto zahajovací věc večera. Skvělý začátek a ani následující pásmo klasických hitů nezklamalo. Až do doby než se dostalo na první ochutnávky z nové desky v podobě singlovky „C-lebrity“ a „Surf´s Up...School Out“. Paradoxně právě tyhle písně považuji na novince za ty slabší, byť patří k těm „rockovějším“ kouskům, a mnohem víc mě oslovily procítěnější balady jako „We Believe“, na kterou se pak také ještě dostalo. Když jsem viděl Briana, jak s akustickou kytarou usedá na židli až na konci dlouhého „mola“ jakožto prodloužené části podia, bylo mi jasné, co se bude dít. „Love Of My Life“ a „´39“ nemusel nikdo jakkoli uvádět a stejně se mi okamžitě vybavily pocity, jenž mě při minulém živé podání těchto skladeb doslova zarazily do země. Pamatuji si, jak jsem jen stál s pusou otevřenou dokořán a zejména při „Love Of My Life“, kterou zpívala jednohlasně celá hala, mi až běhal mráz po zádech a nejinak tomu bylo i tentokrát. Bylo by asi nemyslitelné věnovat tóny „životní lásky“ někomu jinému než Freddiemu a myslím, že slzy dojetí v Brianově tváři nepotřebovaly žádný komentář. Během „´39“ se připojili i ostatní muzikanti a spolu s poněkud netradičními nástroji připravili živnou půdu pro Rogerovo sólo na bubny a následný důkaz, že i basa je vlastně bicí nástroj. A aby tenhle někdejší lamač dívčích srdcí dokázal, že nejen paličkami je muzikant živ, střihl si včetně zpěvu následně i parádní „I´m In Love With My Car“, trochu netradičně pojatou „A Kind Of Magic“ a další mou velice oblíbenou „Say It´s Not True“. Svou chvilku slávy si po chvíli užil i slavný šestistrunný Rudý Speciál při Mayově sólování. S nástupem největších rádiových hitů QUEEN už bylo jasné, že koncert se blíží k vrcholu. Ovšem právě při těchto skladbách jsem měl z Rodgersova projevu nejrozporuplnější pocity. Jsou prostě songy, které by nikdo jiný než Freddie už nikdy zpívat neměl a třeba taková „Show Must Go On“ je bezesporu jednou z nich a poté, co navíc Paul během koncertu několikrát zapomněl a popletl text, byl jeho pěvecký výkon právě při těchto legendárních hitech pro mě jen těžce stravitelný. Sice si pak trochu napravil reputaci v „All Right Now“ ze své dílny v dobách působení v kapele FREE, ale přeci jen tam, kde měl koncert gradovat nejvíce, jsem čekal něco trochu jiného. Po závěrečném připomenutí, kdo že to QUEEN vlastně byli a pro mnohé z nás stále ještě jsou při „We Are The Champions“ už následovalo jen loučení za tónů poupravené britské hymny a byl to ten správný čas na vyměňování prvních dojmů z právě skončeného koncertu.

Mé pocity už nebyly takové jako před třemi lety, chybělo ono kouzlo toho pověstného „poprvé“, ale i tak bych příště neváhal ani chvilku a další možnost setkání s QUEEN v dnešní podobě bych nevynechal. Ovšem představa, jaký by to musel být zážitek v dobách největší slávy QUEEN, když na podiu řádil Freddie, ve mně bude hlodat asi už navždy. Pak už následovalo jen vcelku rychlé opuštění O2 Arény, za což dle mnoha reakcí návštěvníků mohla hlavně ochranka, která je už svým „milým“ vystupováním a ohleduplnosti k fanouškům právě v této hale pověstná. Vše jako by se řídilo heslem „zaplatili jste velké peníze za koncert, tak se teda koukněte, ale pak okamžitě vypadněte“, což však na výsledném dojmu rozhodně nepřidá.

Playlist: Intro, Hammer To Fall, Tie Your Mother Down, Fat Bottomed Girls, Another One Bites The Dust, I Want It All, I Want To Break Free, C-lebrity, Surf´s Up...School´s Out, Seagull, Love Of My Life, ´39, bass + drum solo, I´m In Love With My Car, A Kind Of Magic, Say It´s Not True, Bad Company, We Believe, guitar solo, Bijou, Last Horizon, Radio GaGa, Crazy Little Thing Called Love, The Show Must Go On, Bohemian Rhapsody, Cosmos Rockin´, All Right Now, We Will Rock You, We Are The Champions, God Save The Queen