Nevím, kolik lidí se probudilo 17. listopadu letošního roku s mokrými spoďáry, ale nějací se jistě našli. SLAYER v České republice… Konečně! Po dlouhých letech to vyšlo a pánové přijeli demonstrovat, kdo je ta největší thrash metalová kapela na světě (což je samozřejmě pro fanoušky například MEGADETH diskutabilní). Přiznávám se, že tolik lidiček, kolik se do Tesla arény dostavilo, jsem vážně nečekal. Byla radost pozorovat, jak se hala postupně plní. I extrémní muzika dokáže stále přitáhnout masu lidí!
Celý svátek otevřeli tuzemští MALIGNANT TUMOUR. Myslím, že šanci dostala pro tuto událost opravdu ta správná banda. Jejich drsný metalizovaný rock´n´roll šlapal parádně, škoda jen, že s nimi moc nekamarádil zvukař. Pouhých patnáct minut bylo tudíž poměrně slitých do sebe, což neznalým posluchačům nejspíš příliš nevonělo, ale kdo tyhle borce nějaký ten pátek zná, mohl i tak směle prozpěvovat. Kluci, povedlo se!
První z hvězdné čtyřky nastoupili na podium seveřané AMON AMARTH. Věřím, že v hale bylo i několik fanoušků, kteří přijeli jen kvůli nim. Vikingové mají u nás silné zázemí, což bylo jasně vidět a slyšet. Úvodní „Death In Fire“ mi udělala vážně radost, skvělá morda, jenomže stále haproval nehorázně zvuk. A bohužel haproval až do konce jejich vystoupení. Stál jsem kus od zvukaře a kroutil jsem hlavou. U pódia ale mohla být situace úplně jiná, jak jsem se později přesvědčil. V každém případě AMON AMARTH své příznivce evidentně nezklamali, ale myslím si, že letos ve Vizovicích zahráli prostě lépe. Mělo to větší šťávu a hlavně koule. Zvuk také dost vyzdvihl, jak je kapela nehorázně podlazená, což nedalo příliš vyniknout melodiím. Ve finále tedy nejlépe zněly spíše heavy metalem načichlé věci.
Dalšími pány na holení byli MASTODON, kapelka, o jejíž existenci jsem věděl, ale nikdy jsem po jejich muzice nepátral. Po samotném vystoupení se ani nedivím. Totálně neslané nemastné. Zvuk u pódia sice nebyl špatný, ale jejich metal s psycho prvky mi ne a ne vonět. Možná že s chybějícím kytaristou by to bylo něco jiného, ale o to víc se nabízí otázka, zda má cenu hrát za každou cenu, i pouze ve třech. Nevím. Ale jeden fanoušek mi tvrdil, že zahráli „bombově“, tak se nejspíš líbili.
To TRIVIUM byli úplně jiné maso. Ve své podstatě naprosto old school thrash metal, avšak zahraný s feelingem nového tisíciletí. Hoblující kytary, nesmlouvavé tempo, pichlavé melodie, totální nasazení. Nemám k jejich výkonu co říct. Prostě super a jednoznačně nejlepší „předkapela“. Zcela subjektivně bych také podotknul, že měli nejlepší zvuk z celého večera, ale to vážně těžko určit.
A pak to přišlo. Mesiáši. SLAYER. Masakr. Intro doznívá a je tu „War Ensemble“. Euforie přichází. Totální smršť, která končí až závěrečnou „Raining Blood“. Člověk má občas na koncertě tendence se nudit, tady neměl nárok. Natlakovaná muzika čtyřky muzikantů mu to nedovolila. Koncert měl nehorázný spád, za což mohl hlavně fakt, že mistr Araya vůbec nekomunikoval s publikem. Prostě skončila jedna pecka a Dave Lombardo už odklepával další. Nadrženci, nic jiného mě nenapadá. Na druhou stranu, pro někoho mohl být takovýto způsob ubíjející. Jenomže, o to víc se hrálo! A hrálo se vážně královsky! Koncert pro mě měl dva vrcholy, paradoxně zrovna, když kapela zvolnila. Ano, „Seasons In The Abyss“ je nesmrtelná, prostě krása. O to víc, když se na ní napojila další výborná šleha „Dittohead“. Druhým vrcholem byla samozřejmě „South Of Heaven“. Pro někoho možná měkká deska, ale na to dlabe pes. Když Araya křičel refrén, mrazilo mě v zádech. Co následovalo? Něco nečekaného – SLAYER přehráli komplet kultovní „Reign In Blood“. Chyběla jen ta krev na konci vystoupení. Věřím, že mnoha fanouškům (hlavně těm starším) se splnil sen. Byla to vážně oslava toho nejklasičtější thrash metalu. „Raining Blood“ a konec. Přídavek? SLAYER nepřidávají. Nevadí, co víc byste ještě chtěli.
Jediným mínusem vystoupení byl opět zvuk. U pódia nebyl nejhorší, ale i tak mohl být lepší. Moc šťastné mi také nepřišlo nazvučení kytaristů, kdy každý hrál z jednoho repráku. Jelikož jsem tedy stál na pravé straně, slyšel jsem sóla Kerry Kinga, ale Jeff Hanneman se u mě nechytal… Úctu zaslouží Tom Araya, na kterém jsou roky již znát. Křičelo mu to dobře, i když měl ke konci již problémy, ale to se dá dost chápat.
Na závěr bych ještě rád upozornil na výborně zvládnutou organizaci. Vše šlapalo výtečně a spád akce mi udělal vážně radost. Pořadatelé zasluhují pochvalu!
|
