V nejlepším se má přestat…?!? Nevím, jestli někdy ve White Lion tahle fráze zazněla, ovšem je fakt, že s její praktickou realizací si lvíčci poradili přímo ukázkově. Bohužel. Bohužel proto, že na „Mane Attraction“ se White Lion vytáhli až k obloze. Jednak se velice statečně vypořádali s nastupující grungovou vlnou, jednak neváhali sáhnout ke svým kořenům a jednak povýšili svojí největší neřest – sladkobolný cukrkandl – na velkou přednost. „Mane Attraction“ je parádní kombinace lišáckého nadhledu, mazácké vyspělosti a lehkého přitvrzení a mohla by být klidně zapsána do zlatých dějin hard-rocku. Tolikrát zmiňovaná grungemánie však totálně zašlapala do země i tohle ambiciózní album. „Mane Attraction“ komerčně propadlo. Těžko říct, jestli hlavním důvodem následného rozpadu kapely byl tento obchodní neúspěch nebo rozpory mezi členy kapely (Greg D´Angelo a James Lorenzo opustili grupu krátce po vydání desky), ať tak nebo tak, i přes nesporný potenciál alba (a rychlé angažování noviců) se Mike Tramp s Vitto Brattou rozhodli poměrně krátce po vydání desky udělat tečku za činností White Lion.
Ke spekulacím o tom, že rozpad kapely byl tak trochu očekávanou událostí, může přispět i závěrečná píseň desky (a potažmo závěrečná píseň staré sestavy White Lion). „Farewell To You“. Stadiónová hymna, sborové mávání do ztracena a svou náladou lehce optimisticky laděná píseň s posmutnělým textem „je čas říci sbohem, příteli, jsem rád, že jsi s námi zůstal až do konce a doufám, že sis to užil…“ naznačuje mnohé. White Lion až na téhle svojí závěrečné albové tečce dali na frak uštěpačným řečem, že jsou nevyrovnanou kapelou, jejíž forma stojí a padá s úspěchem několika hitovek a singlů. „Mane Attraction“ je vyrovnané a silné album, kde z ukazování na výjimečné okamžiky by vás mohla brzy bolet ruka.
Ať je to jediná instrumentálka v éře White Lion, tklivá „Blue Monday“, věnovaná blues-rockovému kytaristovi Stevie Ray Vaughanovi, který zemřel ve stejné době, kdy kluci pracovali na „Mane Attraction“. Ať je to jediný tématicky vážnější song na desce, protiválečná „Warsong“ s patřičně nervní a naléhavou náladou a famózně kontrastním přechodem. Ať je to další z variant na téma „naše láska nikdy neskončí…“ v „Till Death Do Us Part“, kde White Lion kouzlí s pompou a oslavnou náladou tak elegantně, že totální klišé lehce povýší na umění. Ať je to (na poměry White Lion) až progresivně pojatá úvodní „Lights And Thunder“, nezvykle ostrá rocková věc, na které White Lion překročili svůj stín. Spolu se syrovou „Leave Me Alone“ zde představují lvové svojí hudebně komplikovanější a razantnější tvář. Pokud lze tohle brát jako čerpání z drsné grungeové školy, tak je nutné přiznat, že trampovci, na rozdíl od spousty svých kolegů, jsou jedni z mála, kterým drsnější tvář (možná je to tím, že lvíčci se nechali hrubostí jen lehounce olíznout) hodně sluší. Zapomenout nelze ani na vzpomínku na staré časy v „Broken Heart“. Hrátky se sladkou náladou, tvrdším výrazem a decentními klávesami jsou dalším z vrcholů desky. Jednoduše řečeno, White Lion dokázali dospět. Dosud nikdy nebyl Trampův zpěv přesvědčivější, Brattova kytarová sóla emotivnější a rytmika kapely razantnější.
Nicméně ani to nezbránilo tomu, že si Mike a Vito (hlavně o ty dva tu přece jde…) šli každý svou cestou. Vito chvíli pracoval pro Atlantic Records a v roce 1994 se definitivně vykašlal na hudební byznys. Mike Tramp se nejdřív nechal chytit na drsnější notu a založil kapelu Freak Of Nature, se kterou natočil tři, nijak zvlášť (komerčně) úspěšná alba. Když ani tudy cesta nevedla, vrhnul se na sólovou dráhu, na které během šesti let zplodil další čtyři kousky, ve kterých (pochopitelně, především díky jeho vokálu) lze vyčmuchat závan White Lion. Že se Mikovi po nejzářivějším okamžiku kariéry stýskalo, bylo patrné nejen z toho, že se průběžně objevilo pár výběrovek, ale hlavně, že v roce 2005 spustil projekt Tramp´s White Lion. Ještě vloni bych tvrdil, že tím končí příběh Bílého lva. Ovšem v dnešní době comebacků se možná dalo očekávat, že Mike zavelí k dalšímu útoku.
|
