„Chtěli jsme natočit tvrdší album, o něco méně progresivní a daleko přímočařejší“, vyhlásil zpěvák, kytarista a skladatel faeřanů Týr Heri Joensen při komentářích k novince „Land“. V kontextu s tím, že jsem při hodnocení předchozí desky „Ragnarok“ konstatoval, že z těch známějších folk-metalových kapel považuji Týr za jednu z metalově nejumírněnějších, mohlo by se zdát, že Týr se dobrovolně chtějí připravit o svou jedinečnost. Ale buďte bez obav. Posádka vikingského drakkaru sice naplnila tezi svého vůdce a v některých okamžicích Týr znějí ryze metalově. Ovšem jistota, že Týr spolehlivě rozeznáte mezi stále početnější družinou folk-metalových kapel je nedotknutelná.
Faeřané si totiž stále zachovávají své kouzlo, ukryté v podmanivém zpěvu. Stále zpracovávají skandinávské (faerské, islandské, norské) tradicionály, stále sází na grandiózní chorály, stále se zaplétají do nezvyklých harmonií, překvapivých rytmických změn i složitých taktů. Stále míchají syrovou pompéznost s tklivými nápěvy a stále se (až na úvodní intro) obejdou zcela bez lidových nástrojů. Tentokrát se (až na drobné výjimky) vyhýbají angličtině, čímž přidávají bod navíc svému folkovému vyznění. Ten na druhé straně ubírají v některých instrumentálních pasážích (zkuste „Gátu Ríma“ či „Valkyrjan“), kdy jejich kytarová řežba dokáže být čistě heavíková, na hony vzdálená čemukoliv folkovému.
Největší uznání si Týr zaslouží za fakt, že i přes to, že zakousli do pořádně velkého krajíce co se délky skladeb týče, neztratili ani na okamžik půdu pod nohama. Těžkotonážní a ponurou „Ocean“ dokážou natáhnout na deset minut a závěrečnou titulní „Land“ dokonce na šestnáct. A i přes to, že se (i v kratších věcech) nerozpakují soustavně vracet k již použitým motivům, neztrácí jejich hudba šťávu a nenudí. Nejkouzelnější okamžiky? Famózní vokální erupce v „Sinklars Visa“, potvrzující, že i přes nesporné přitvrzení si Týr zachovávají svoji nenapodobitelnost. Koketování s „modernějšími vlivy“, než jen s přímým odkazem starých seveřanů (v tomto případě spojení práce Edvarda Griega a kouzla tradicionálů) ve „Valkyrjan“. Závěrečná bonusovka „Hail To The Hammer“, která má asi největší hitový potenciál. Zda-li je to tím, že podobně chytlavá věc se povede stvořit jen ve výjimečných případech, tím, že je tahle skladba už dostatečně zažitá (poprvé zazněla už na albu How Far To Asgaard“ a pak i na „Eric The Red“) a nebo tím, že na desce „Land“ chybí další vyložený hit, nechám na vás. Faktem je, že nový dynamičtější kabát skladbě velice sluší. Jako ukázka vývoje aranžérských, hráčských i pěveckých (a koneckonců i technických) možností jedinečné.
Týr stoprocentně dostáli slovům Heriho Joensena. Zachovali si svojí vlastní tvář a přitom poměrně důkladně přidali na tvrdosti a přímočarosti. Týr svojí novou zemi („Land“) objevili, dobyli a zvelebili. Kdo ví, kam povede jejich příští plavba. Jisté je jen to, že hrubá kombinace folku a metalu v jejich podání stále spolehlivě funguje.
|
