Fíha, masakr…! Jsa dosud tvorbou švédských Darkane nepoznamenán, nechal jsem se ukolébat téměř soundtrackově snovou a nadýchanou pohodou úvodního „Variations Of An Eye Crush“. První dojem prý bývá nejdůležitější. A tak poté, co jsem se oklepal z brutálního přechodu k pravé podstatě kapely můžu říct, že ten úplně nejprvnější dojem je naprostý omyl. Žádné sny a pohoda, ale nemilosrdná řezničina a brutální palba. Ovšem finální první dojem (a ani ty další) není vůbec marný.
Bodejť by byl, když švédská thrashová pětka Darkane na svém pátém řadovém albu (po tříleté odmlce) má už dávno jasno v tom, co dělat. I když s albem „Demonic Art“ otvírá kapela prakticky další novou kapitolu své existence. Jednak opustili Nuclear Blast a zakotvili u Massacre Records. Jednak vyměnili zpěváka, kdy kapelu opustil Andreas Sydow a nahradil ho Jens Broman. Hledání nového křiklouna asi nebylo pro Darkane příliš velkým ořechem, kromě hlasových kvalit asi nejlepším doporučením byly pro Jense společně strávené chvíle s kytaristou Klasem Idebergem ve stylově spřízněných The Defaced (které navíc před příchodem Jense opustil basák Jörgen Löfberg, současný to drtič čtyř strun v Darkane).
Brutální a agresivní, technicky namakané a obratné, víc uřvané než melodické (i když i na melodie sem tam dojde), nekompromisní. Moderní thrash metal, který nemá tendence přizpůsobovat se trendům, s lehkým závanem vzpomínek na dávnou tykačku s death metalem (klidně porovnávejte třeba s The Haunted), občas zvrhlý do zdánlivě totálního chaosu. S jedovatými kytarami, neúprosnou palbou bicích, mohutnými riffy i s odlehčujícími samplovými vsuvkami. V závěru desky, a to je snad jediný problém, už ve své agresivitě poněkud jednotvárné. A možná by si tuhle skutečnost bylo těžké uvědomit, nebýt sporadických, téměř prog-thrashových vyhrávek a povedených náznaků přemýšlivosti. K dokonalosti dovedených v bouřlivé „Execution 44“, plné zvratů, či v pomalejší (ehm, pochopitelně v kontextu desky) „Demigod“, intenzivnější právě díky své odlišnosti od zbytku materiálu. Který je zběsilý a zběsilejší a u kterého se vyplatí sledovat někdy až podivínská sóla na kytaru či bláznivě splašené bicí („Leaving Existence“, „Still In Progress“,…). A samozřejmě, intenzivní, útočný až bolestivý Jensův řev.
Nehitové album s tutovými koncertními peckami. Devastující nářez, který bez smilování nakope zadek. Vzpomínáte na následky nedávného tsunami v Sumatře? Klid, takovou spoušť vám Darkane doma určitě nezpůsobí, ale základ pro něco podobného je položen.
|
