„Na lidské tělo číhá řada nebezpečí. Jednak to jsou nelítostné bakterie a dotěrné bacily, kroužící kolem nás, aniž by byly, potvůrky, vidět, dále pak člověka sužuje zledovatělý chodník, rychle jedoucí auto, vosa, zdánlivě klidná sopka... Organismus se těmto nástrahám a neřádstvu brání, seč může."...
Nevím, jestli jsem byl ve stavu „bakteriového blouznění", či zda vůbec jsem byl při smyslech, ale když se mi dostalo do rukou album finské formace HB, pocházející z heavy metalu zaslíbené země tisíců jezer a hrdě se hlásící k odkazu velkých Nightwish a Within Temptation, zajímalo mne, jak se jim podařilo, a zda vůbec, s nimi držet nebo udržet krok. Jediným, v čem by měli být HB jiní, jsou jejich snad až duchovní texty.
Album „Piikki Lihassa" vyšlo na začátku zimy roku 2008 jako druhé album této formace během jednoho kalendářního roku. Asi stejně, jako mnoho dalších, mne napadá, zda album „Pikki Lihassa“ není jakýmsi odpadem toho, co se na loňskou prvotinu „Frozzen Inside" nevešlo a co buď nestálo za zveřejnění, anebo prostě nebylo dost dobré.
I přes mravenčí píli a snahu získat nějaké info o kapele jsem nebyl úspěšný. Kapela hraje převážně, vlastně stále, ve Finsku a její zahraniční koncerty by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Současnou sestavu kapely tvoří čtveřice hudebníků a za ústřední postavu bych asi považoval pátého člena, vokalistku Johannu Aaltonen.
„Piikki Lihassa" obsahuje celkem 10 skladeb, když délka samotného alba nepřesahuje 45 minut. První třetinu alba považuji za to „nejlepší", co na albu je. Z těchto skladeb bych zmínil zejména povedenou „Hanki Elämä 2". Druhá třetina alba mne přiváděla k šílenství zejména propletencem všech možných žánrů, přechodů a rádoby symphonických doprovodů. V jedné pasáži skladby „Sana" jsem dokonce pojal podezření, že sedím v cirkusovém šapitó a okolo mě se prohání Kladrubští bělouši. Poslední 4 skladby už můj dojem a názor na album nezměnily. "Vrcholem" celého alba je pak pro mne závěrečná skladba „Alttarilaulu". To už jsem se těšil, až dozní poslední tóny. Co touto skladbou kapela chce posluchači říci, nevím.
Pokud bych měl udělat závěrečný sumář, tak Johanna a její „finský“ zpěv je vhodný opravdu a jen pro lokální působení a jsem rád, že je hodně daleko. Její hlas je nevýrazný, dětský, a během celého alba nepředvedla s hlasem nic, co by mne přesvědčilo o tom, že má na to být opravdovou metalovou zpěvačkou. „Pánský“ vokál zní snad ještě hůře. Chlapecky, nevýrazně, a právě ve spojení s Johannou pro mne až směšně. To samé se ale dá říci o ostatních členech kapely, jsou nevýrazní, nezajímaví a když si člověk uvědomí, jakou moc muzikant nad posluchačem má, tito ji určitě nevyužili. Celkový dojem už pak nezlepšila ani urputná snaha nacpat do každé skladby maximum symfonického doprovodu. „HB" a jejich „Piikki Lihassa" bude jedním z mnoha náhrobních kamenů na „metalovém pohřebišti", ke kterému pravděpodobně nikdo květinu nepoloží.
Díky pánům G+S jsem tak po mnohonásobném poslechu zjistil, že tou „nelítostnou baktérií" může být i nebezpečí v podobě hudební skupiny „HB" a jsem rád, že jsem se ubránil a neochořel.
|
