Ne snad, že by Warlock na svém třetím albu „True As Steel“ prodělali totální plastickou operaci. Ale je fakt, že tahle deska přinesla dost zásadních změn, nejen na první pohled viditelných a slyšitelných, ale i těch dlouho před veřejností utajovaných. Navenek bylo prakticky všechno v pořádku, kapela nabrala líbivější směr s „americkou“ fazónou, předvedla se opět ve vynikající formě po stránce instrumentální i skladatelské, vysekla tradiční kupu povedených songů a tentokrát i mainstreamově přijatelných hitů. Jejich zajímavá kombinace, zahrnující vlivy hard rocku, glam rocku i pozůstatky vlivu Judas Priest či Accept je stoprocentně funkční. Nebyl žádný velký problém zvyknout si na vychytané sborové chorály, nebyl problém si zvyknout na melodičtější stránku kapely. Nebyl problém si zvyknout na nového kytaristu Nica Arvanitise (ex-Stormwind, ale neplést se švédskými jmenovci). On vlastně nebyl s Warlock žádný problém (a za sebe můžu říct, že se mi uhlazenější tvář kapely líbila ještě víc, než předchozí syrová neučesanost). Přesto to ve Warlocku začínalo zlehka vřít a jak Doro po letech přiznala, právě tady se začala tříštit soudržnost kapely, kdy kamarádství začal nahlodávat kšeft (řízený kdekým kolem kapely).
Deska se sice ještě nahrávala v Německu s producentem Henry Starostem (měl prsty i v „Hellbound“), ale její finální zvukovou podobu měl na starosti Michael Wagener. Těžko říct, zda zrovna to je důvodem nového soundu, ale minimálně jako jedna z příčin se dá bez obav označit. Warlock se konečně obchodně prosazuje i za oceánem, zásluhou skladby „Fight For Rock“ okupuje rádia a následně, po natočení klipu na tuto skladbu, i MTV.
Opět platí, že na desce nenajdete slabší kousek. Snad právě díky změně orientace vyniknou především vlaštovky budoucího směřování Dorotky. Jasně si v její sólové tvorbě dokážu představit melodickou „Love In The Danger Zone“, nadýchanou a zároveň ostře šlapavou věc, kladoucí důraz na barevnost a techniku, masivní podporu sborů (ty jsou v rámci „True As Steel“ obecně hojně a úspěšně využívané) i nápadité kytarové sólo. Odklon od přímočarosti vychází i v další atmosférovce, titulní „True As Steel“, skvěle demonstrující možnosti využití Dorotčina vokálu i kontrast nastupující náladotvornosti se zachovanou štípající (sledujte kytary) dravostí.
Na starou tvář kapely se dá nejlépe vzpomínat při útoku na rychlost světa v „Speed Of Sound“, působivá je šlapavá, již zmíněná hard rocková hymna „Fight For Rock“ s vyznáním, kterým se Doro zaklíná (a až na drobné výjimky se jí dá beze zbytku věřit) do dnešních dnů. Na desce nechybí nezbytná balada „Love Song“, potvrzující, že Doro dovede být sladká i dravá zároveň, ale nijak překonávající úroveň dřívějších pomalostí. A jinak všechno, tu hard rockovější - tu víc heavy, ale stále starý dobrý Warlock.
Hodně povedená a komerčně využitelná (a taky důkladně využitá) deska. Důsledek? Společné pódium s Judas Priest či Motörhead, otevření festivalu Castle Donington Monsters Of Rock před padesáti tisíci fanoušky, vymetená přímá cesta ke svému nejúspěšnějšímu albu. A také odchod Petera Szigetiho a Franka Rittela a (i v důsledku naverbování nových spoluhráčů) Dorotčino stěhování za velkou louži do New Yorku.
|
