Jak vyplynulo z mých mailových povídání s Pavlem, situace v SAX vyžadovala pro houstnoucí atmosféru, kterou možná způsobil Pavlův věkový odstup od zbytku kapely, zásadní změnu. Post kytary obsadil tedy Ivo Kopecký, sólovou kytaru hrál Jary Opiela (Denet), basy se chopil Martin Víta (ex- Krevel) a Milan Horký bicích. Tak se zrodil SAX PIJÁK.
Materiál obsažený na tomhle albu se nijak výrazně neliší od „Zóny strachu“. Jedná se pouze o nuanční posun, který jakoby skladby více stmelil a jasněji vymezil z pohledu žánrového zařazení. Thrashing je všudypřítomnou substancí a opět dobře kopíruje, nebo lépe, drží krok s podobnými skupinami ve světě. Pijákův syrový hlasový projev se stal již identifikačně dobře čitelným a nelze jej zaměnit. Ostře nabroušené a slušně riffující kytary, žádné zbytečné okrasné kudrlinky, zkrátka, jak jsem již napsal, žánrově čisté a bezchybné dílko.
Slabinou je podle mého, ve srovnání se „Zónou strachu“, velmi bezzubý a utopený zvuk, který ubírá albu tzv. „na koulích“ a výsledek vyznívá poněkud stereotypně a místy až nudně. Aparát si tedy při poslechu musíte patřičně vybudit. Opět vyzdvihnu z mého pohledu nadstandardně dobrou Pijákovu práci v roli textaře. Pavel čerpá z konkrétních vlastních prožitků, stejně jako na albu předcházejícím. Je hodně sarkastickým a expresivním, což může být pro některé slabší konzumenty problémem ve stravitelnosti. Mně je jeho lyrika víc než sympatická a pocitově velmi blízká.
S odstupem času vnímám „Válku nervů“ (a to i když si odmyslím slabý zvuk) jako průměrného následníka debutu, který nepřináší téměř žádné významné zvláštnosti, nečekané postupy, či zvraty ve tvorbě skupiny. SAX, statisticky chápáno, nijak svým vývojem nevybočili. Je celkem běžné, že kapely po silném debutu přinášejí díla zpravidla slabší. A tak tomu bylo i v tomto případě. Smutné na celém příběhu je, že „Válka nervů“ byla Pijákovým rozloučením se s metalovou scénou. Pozitivní je naopak zpráva, že právě vyšla řada demo snímků, a tak, kdo ví, jestli se ledy nepohnou a nedojde i na remaster a reedici dvou velmi zajímavých alb, vzniklých na domácí metalové scéně.
V době, kdy, expresivně vyjádřeno, „pure thrash“ obsazuje znovu (byť předpokládám zase jen dočasně) pozici tahouna scény, bych to považoval skoro za povinnost.
|
