Čistokrevný thrash metal se opět (minimálně na čas) usadil na pomyslném výsluní a stal se tak předmětem značného zájmu u metalových fanoušků. Můžeme to vypozorovat i z úspěchu legendární „supergrupy“ METALLICA, která svým „Death Magnetic“ boduje napříč světem nebo u relativních nováčků LEGION OF THE DAMNED, kteří se těší značné pozornosti, jak u médií, tak u obce metalíků. V neposlední řadě zaťali Němci KREATOR svou aktuální novinkou pomyslnou sekyru také pěkně „do živého“. Připadá mi tedy nanejvýš vhodné se ohlédnout, jak jsme na tom bývali s thrashingem my. Míním, že SAX zasluhují přinejmenším pozornost a proto tedy tento rozhovor s tehdejším tahounem a frontmanem Pavlem Pijákem a současně i dvě „recky“ na celou diskografii SAX, která čítá žel jen dvě alba.
Pavle, když tak jeden brouzdá netem-světem a hledá nějaký odkaz, kde by se dobral aspoň několika málo informací o osudu SAX, nenarazí v podstatě na nic, co by stálo aspoň za něco. Napadá mě, že by nebylo vůbec od věcí, sfouknout tuny prachu z knihy osudu nadějných thrasherů, kteří, jak rychle přišli, stejně rychle ze scény odešli. Mohl by ses pokusit o krátkou rekapitulaci?
Ten odchod ze scény se týkal hlavně mě samotného. Důvodem byl věkový rozdíl muzikantů. Před rokem 1989 jsem bluesoval, tak nějak po sklepech, na což si pamatují už jen staří rockeři :-). No a najednou se po „revoluci“ uvolnily ledy a kdekdo chytil do ruky kytaru a začal hoblovat. Doba byla hektická a zasáhla samozřejmě i mě. Bylo asi náhodou, že v té době byl thrash na vzestupu a vlna dorazila i k nám. Najednou se vyrojilo plno kapel a metloši se střídali mezi sebou jako fusekle :-).
Mě si na jedné nevýznamné brnkačce vyhlédli jedni mladí kluci z Popůvek u Brna, kterým se můj hlas zamlouval, a začali mě lanařit. Tak jsem to zkusil a šlapalo to. Každý týden bylo něco nového, změny, skladby, zkušebna, noví lidé kolem kapely, první koncerty a pustil jsem se také amatérsky do managementu. Byly to hrozný časy, na nikoho nebylo spolehnutí. Jakmile jsem se s někým na něčem dohodl, ať už na výšivkách, samolepkách, plakátech… nebo koncertech, dopravě, zvukařích… vždycky se našla nějaká trubka, která jednoduše slovo nedodržela. Všichni jsme si zbytečně komplikovali život. S odstupem času jsem si právě na této skutečnosti uvědomil, že se u nás nikdy nepodaří prorazit do světa. Lidi jsou s morálkou na dně. Dovedou hodiny strávit pomlouváním a zbytečným plkáním o kravinách, místo toho, aby se tolerovali, naslouchali, učili se navzájem od sebe a obětovali se pro kapelu jako celek. Brňáci jsou tím pověstní. Je tady mnoho vynikajících muzikantů, ale mentalita jim nedovolí vytvořit skutečně špičkovou kapelu. Ale to je na jinou debatu. No, a jelikož jsem měl v krvi už trochu bluesu a jazzu, tak také přicházely chvíle, kdy jsem si s mladými kluky nerozuměl. Bylo to pochopitelné. Tak se stalo, že po několika konfliktech jsem dal kapele ultimátum – buď já, nebo Ludva Urbánek (kytarista).
Kluci ho jednoduše vyhodili, až jsem se divil, jak to vzali jednoduše od podlahy. Ti stejní spoluhráči pak dělali malé podrazy i na mě a to už se mi fakt nelíbilo. Skákal jsem kolem nich, sháněl kšefty, propagaci a podobně. Pak jsem přišel na zkušebnu a viděl jsem jen protažené ksichty spoluhráčů, jakoby to byli rozmazlení kloučci, kteří považovali všechno za samozřejmost. Přitom jeden z nich by v managementu nedokázal zvednout ani sluchátko :-). Tak to mě nebavilo a po druhé sezóně jsem zvedl kotvy. Byly to úspěšné roky, zastínili jsme plno kapel, ale nedotáhl jsem svoje představy do konce. Sám to nikdo nedokáže. A když tvoje snaha nenajde mezi spoluhráči odezvu, pak jiné řešení není. Tak jsem si udělal aspoň z legrace takový osobní špek – vzal jsem si název kapely SAX s sebou a pak už jsem jen sledoval, jak se kluci naprázdno oháněli ručičkami, až mi jich bylo líto. Spustili kampaň s nulovým výsledkem, protože schopnosti jim chyběly. Tak jsem dal dohromady druhou sestavu s názvem SAX PIJÁK.
Je to už dost dávno, co jsem objevil na pultě, tehdy ještě obchodu s knihami, váš (předpokládám) debut „Zóna strachu“. Přiznám, že jsem tehdy neměl ani potuchy o tom, co na mě ve vinylových drážkách čeká za překvápko, ale obal mi na tu dobu připadal natolik odlišný, až provokativní, že jsem to prostě risknul a vyplatilo se. Myslím, že jste měli hned v úvodu slušně našlápnuto a proto mě zajímá, které kapely byly vašimi vzory?
„Zóna strachu“ byl produkt klasické mladé kapely, jakou byla SAX. Všichni se podíleli na tvorbě stejnou měrou. Nikdo z nás nebyl hudební skladatel, pouze texty mohl dělat jen jeden z prozaického důvodu – zpěvák sám sobě. Je to praktické. Volím frázování tak, jak to vyhovuje mě. Něco vymyslím, zařvu do mikrofonu, a když to jde, tak to zůstane. Zajímavé bylo, že jsme měli v hledáčku plno kapel, ale nikdy jsme se nesnažili kopírovat jejich specifika. Zůstávali jsme sami sebou, ve stejné stylové vlně. O technice instrumentů se zde nedá diskutovat. Buď se kytary drží správně, a nebo blbě. Klukům v té době imponovaly kapely jako Slayer, Sepultura, Megadeth, Iron Maiden atd. Bylo jich desítky. Kdo si tu dobu pamatuje, ví, o čem mluvím.
Narazil jsem na ještě jedno album, které je, zdá se, ještě větší raritou, než to první. Kdy vyšlo? Jakým nákladem? A kdybys nám mohl jeho obsah trochu přiblížit.
Sakra :-). To je věc!! Narazil jsi na něco, čemu sám ještě dnes nemohu uvěřit. Máš na mysli jeden kousek, který mi dodnes vyráží dech. Nepochopím, kde se to v nás vzalo. Ale to už byla ta nová sestava po odchodu z Popůvek, tedy SAX PIJÁK. Kluci byli už starší a zkušenější, až na výjimky. A zase, byla to souhra náhod. Klasické trampoty se zkušebnou se vyřešily a hoblovačka mohla začít. Ten rok 1993 pro mě znamenal něco, co se hned tak někomu nepodaří. Ucítil jsem naprosté uspokojení!! Tento výtvor s názvem „Válka nervů“ obsahuje vše, o čem jsem dlouhé roky snil. Vůbec mě nezajímal finanční efekt a nezajímá dodnes. Když si ji občas poslechnu, vždycky si řeknu, že bych se styděl tohle dílo kluků zkomercializovat!! Byl to náš, čistě osobní projev, nadupaný náladami, které jsme v té době prožívali. Podle mě se to nedá zopakovat. Po natočení jsme nadávali na zvuk jak špačci, protože basa byla zvukově utopená. No, časem jsme se s tím smířili. Ale dnes tomu nedávám absolutně žádnou váhu. Basa je slyšitelná a je to pořád jako celek hustý. Hlavně zvuk kytar, prostě tohle maso se vydařilo :-). Recenzi si na obsah udělej sám. Nejsem přesvědčen, že kritiku by si měli dělat muzikanti sami. Od toho jsou posluchači, pro které byla muzika natočena.
Nemyslím si, že jsem jediný, kdo na vaši muziku vzpomíná a občas a rád se k ní vrací. Existuje zmíněný materiál na cédéčku nebo, přemýšlel jsi (přemýšlíš) případně o tom, zkusit najít nějakou firmu, která by tohle, poměrně vzácné období vývoje domácího metalu oprášila a vedle jiných matadorů té doby vydala v reedici i vaše alba.
Ty snahy jsou tady stále. Zrovna nedávno se na mě obrátili kluci někde z české kotliny, ani nevím přesně, o koho šlo, páč dnes se všichni dorozumíváme přes net. Kdysi jsme se navštěvovali u piva a kontakty byly osobní. Ale co mě potěšilo, tak chtěli zahrnout skladby z „Války nervů“ do jakéhosi svého projektu a vydávat v USA. Odkázal jsem je na Jaryna Opielu, který „dělal“ producenta, pokud by chtěli mastit nějak autorská práva a podobné kvazimanýry z komerční scény, což je dnes pro snoby a rádoby VIP moderní :-). Šíření tohoto díla mi nedělá problémy. Něco jiného by bylo, kdyby se někdo snažil na mě a na klucích vydělat prachy. Víme, kdo je autor a nemusíme mít s nikým podepsány žádné smlouvy. Takže tohle vzácné období nezanikne, neměj strach :-). Říkám každému: ukaž co umíš a udělej, co chceš. Já ti budu nápomocen. Mě už totiž nebaví pořád něco začínat, jsem unaven neustálými hádkami a jsem šťastný, že právě „Válka nervů“ ukončila moji thrasherskou minulost.
Mě osobně tehdy zaujaly především Tvé texty. Cítím z nich obrovský sarkasmus, ale i řadu vtipně skrytých podobenství a „nastavení zrcadla“. Myslím, že tahle replika z „Vesničky mé střediskové“ se dobře hodí. Předpokládám, že politika Tě irituje stejně dnes, jako tehdy. Nakonec, občas ke mně na mail zabloudí některé Tvé, vskutku vychytané úlovky :-). Takže, jak vznikaly Tvé texty pro „Zónu strachu“, co Tě nejvíce inspirovalo?
Ale to jsou mi věci, ani nevím, že si mejlujeme. Mám v tom guláš :-). Texty vznikly v této podobě díky mému duševnímu rozpoložení. Jsem názoru, že texty se nemají vymýšlet. Text musí interpret cítit jako vlastní tep krve. Hned poznám, které texty mají duši a které jsou jenom póza. Většina na této scéně je průjem, co si budeme vykládat. Jsou metloši, kteří udělali vynikající texty a ti mě vždy zajímali. K tomu mi stačí jeden poslech, ale o svých textech takhle mluvit nemohu a nebudu. Co jsem napsal, to jsem chtěl napsat a kdybych měl na ně napsat recenzi, tak je klidně opíšu :-). Jinak souhlas s tím, že mě politika irituje. A koho ne, že? Politika je věc veřejná a tedy i moje. Poradil bych těm, co na politiku nadávají, aby se jí nevyhýbali. Je to totiž studnice nápadů a postřehů. A máš to zadarmo. Kde jinde bych vyhrabal tolik hnoje a humoru, jako v politice. To myslím vážně. Má tu výhodu – nemusím se politikou zajímat, když se mi nechce a vnímám ji jen tehdy, když chci a mám náladu. Kdo by si rád nezanadával… A jedno si neodpustím, v textech jsem vlastně nadával :-).
Zachytil jsem zprávu, že se v současné době živíš diametrálně odlišným způsobem. Můžeš nám naznačit, co je teď, řekněme největším předmětem Tvého zájmu? Psal jsi, že jsi hodně na cestách, proto se o to zajímám.
Dá se říct, že jsem na volné noze, ale nedá se to přesně definovat. Fascinuje mě finanční svět, burzy, kapitálové trhy. Akcie, komodity, měny a tak… Začalo to u nás privatizací, a kdo nebyl blbý, neprochlastal první darovanou tisícovku, tak ho trhy dostaly. Dělám všechno amatérsky, jako hobby, nezískal jsem díky prašivým komunistům to pravé ekonomické vzdělání. Kdo chtěl tehdy na burzu, musel zdrhnout, a nebo ho zavřeli. Naše prostředí je finančníkům nepřátelské. Výhoda je, že je to poslední prostor na světě, kde si každý ručí sám svým rozhodnutím. Tak někdy sedím doma na zadku, když mě bolí klouby a záda, civím do PC… nebo vyrazím do světa mezi finančníky, obchodníky, ale hlavně mezi spekulanty, kteří vědí vždy nejlépe, co se kde ve světě šustne. A tak sleduji americký trh, indexy, forex, Evropu, Asii… je toho strašně moc, a když se neválím na chatě vedle udírny, tak někde přehazuji miliony v akciích :-). Ze soukromého života ti nic neřeknu, rád si ho nechávám pro sebe a je pro mě dost důležité existovat v nitru s pocitem, že to může být každému jedno. Lidi jsou beztak egoisti a zahledění do sebe, že :-) a starost o druhé shrnou do věty „kde na to berou“?
Sleduješ určitě současnou domácí i zahraniční scénu. Jak se díváš na směr, kterým se metal v některých svých extrémních podobách ubírá a jakou budoucnost předpovídáš tomuto vývoji?
Domácí scénu jsem odmítl sledovat už dávno. Dostane se ke mně jen prostřednictvím známých a tak. Někdy na mě vyjukne cosi střapatého v černé kůži v TV, důchodového věku, ale pouze tehdy, když ji musím zapnout. Metal se podle mě odebral dobrým směrem. Mám ale pocit, že už je u konce s dechem a nic nového nepřinese. Vše již bylo objeveno. Kytarové grify, rytmy, aranže, řev zpěváků, technika instrumentalistů… to vše už zaznělo tisíckrát, pouze přichází nové „melodické“ linky, i když si myslím, že i ty už tady byly stokrát, pouze v jiné podobě. Budoucnost nehádám. Na rozdíl od milionů věštců, kteří se zpravidla spletou, se děj odehraje podle toho, kdo se kde opije, vybourá, zhulí, nebo narodí. Od toho jsou šarlatáni, já osobně trpím pragmatizmem. Jak na akciovém trhu – vše co se odehraje, není náhodné, ale jen díky úmyslu druhých. A jejich úmysly nezná nikdo.
Našel si v té nekonečné změti, kterou trh nabízí, nějaké skupiny, které Tě zaujaly? Nakupuješ muziku?
Muziku zásadně nekupuji, ale když mám čas, tak stahuji z netu, nebo ji dostávám. Kdo to kvantum má přehrát? Je to naprosto nemyslitelné. Muzika je jako vítr. Přiletí a odvane. Přestože je metal můj oblíbený směr, vracím se k blues a jazzu. Zaprvé, mám na to roky a může se zde improvizovat donekonečna. Jazz a blues je volný směr a stojí na ustavičném objevování nekonvenčních postupů, nemusíš nikoho napodobovat a jedeš podle nálady. Vrtat do klišé a nabourávat ho se mi vždy zamlouvalo. Ale několik jazzových kapel je jasných. Většinou kytarové, obdivuji Trio Rozemberg a strašnou hromadu amerických muzikantů. To nemá cenu jmenovat, vydalo by to na knihu. Styděl bych se, kdybych na někoho zapomněl :-)
|
