Tasmánci PSYCROPTIC jsou rozhodně na první poslech celkem tvrdým oříškem. Technicky našlapaný death metal napovídá, že mi do uší leze zase jedna z těch partiček, která se za použití všech možných i nemožných prostředků snaží udržet tento momentálně (jistě jen dočasně) poněkud skomírající žánr při životě. Důkazem intenzity snažení je i změna labelu, respektive přechod pod křídla vzkvétajícího gigantu Nuclear Blast. Taková změna se jistě rovná zrychlení z 0 na 100 pod pět sekund.
Podíváme se ale, jestli s tím související zátěž organismu nezpůsobila nějaké deformace. Kolem dokola vzato si umím představit protažené obličeje všech pseudoinťáků, které při čtení následujících řádků zdvojnásobí (to minimálně) svoji délku. Jsem skalním příznivcem death metalu už dlouhou řadu let. Nemohu však říct, že by mě snažení těchto Tasmánců zvlášť poslalo do kolen. Okamžitě mě při poslechu prvních tónů napadlo známé a poněkud okřídlené rčení, že méně může mnohdy znamenat daleko více. Urputná snaha PSYCROPTIC předvést se v tom nejlepším světle, devalvovala jejich počin „(Ob)Servant“ v mých uších pod hranici stravitelnosti.
V podstatě nikdy nekončící, hodně vpředu vytažené, na oko propracovaně se tvářící kytarové masturbace velmi rychle odkryjí svoji pravou, velice nudnou a fádní tvář, která spočívá vlastně jen v permanentním „glissando“ sjíždění dvou (tří) tónů na jediné struně. Chaoticko-kostrbatá konstrukce všech skladeb dá jen skutečně místy, a to v řádu sekund, vychutnat, pro death metal tolik typické, chytlavé a těžkotonážní riffy. Neřád a nepokrytá touha cíleně vše zamotávat ad absurdum činí z tohoto alba nervy drásající záležitost, která ve výsledku působí značně iritujícím dojmem a nenechá vám „za nehet“ prostoru se zorientovat, něco uchopit, nějaký bod, ze kterého by bylo možné kontinuálně se probít - pobít s chumlem bordelu tónů.
Vše je korunováno mně velmi nepříjemným zabarvením vokalistova hlasu, který s maximální vervou a značnou frekvencí mění hloubku, respektive výšku. Stejně neurotizujícím způsobem na mě útočí zvuk bicích, který je poněkud škopkovité povahy.
Necítím se být rozhodně puritánem a v minulosti, stejně, jako i dnes, jsem vždy s nadšením kvitoval tzv. progresivní vlivy v každé odnoži metalu. Nic naplat, čeho je příliš, toho je moc, a tak mi nezbývá, než přiřadit tohle album k přehmatům výše jmenované stáje v roce 2008 a napadá mě parafráze na Pražský Výběr: "Ti hoši hrají šíleně! Kousla je snad tarantule nebo co?"
Nemyslím, že by vše bylo definitivně ztraceno. Pokud jsou PSYCROPTIC ochotni místo šidítka nabídnout v budoucnu poctivou implantaci progrese v death metalu, nebudu mít určitě problém s tím je rehabilitovat. Takhle je jejich album umrtveným kapitálem v mé sbírce a já se bojím, že mi nabytá skepse a hořkost zjištění zabrání se k jejich „(Ob)Servantu“ znovu vrátit.
|
