Vida, jak dokáže poměrně dlouhá hibernace pomoci. WARCHILD se tak pomalu vytráceli ze scény, až zmizeli úplně. Zcela potichu, aniž by si toho někdo všiml. Mrtvo? Ne, jen se spalo, čehož je důkazem novinková placka „Desire & Rage“. Nevím, co všechno za dobu klidu kluci z kapely dělali, ale jejich hudba je hned o několik tříd dál, než tomu bylo na debutu „Looking Back“, který jsem svého času bohužel poměrně dost nadhodnotil. Časy bezzubých a takřka bezmyšlenkovitých masakrů jsou pryč. WARCHILD začali o své muzice více přemýšlet a jestliže by „Desire & Rage“ dokázalo charakterizovat jedno slovo, byl by to určitě „experiment“.
WARCHILD začali pracovat se změnami rytmů, s melodikou a atmosférou. Výsledkem je přehledná, srozumitelná a zábavná deska, která dává jasně zapomenout na časy minulé. Naprosto ukázkovou věcí je „Hell Of Despair I.“ s vynikajícím zakončením. Celkově všechny skladby připraví kdejaké překvapení, díky kterému se soubor nečekaně vzdaluje kýčovitosti předchozí tvorby. Výhodou je, že si člověk různých fíglů všimne již při prvním ohmatání. Evidentní je to hlavně u vokálů. Znatelné zlepšení je i cítit u kytar, které si víc hrají a nezní monotónně. Zlepšily se i bicí, ale i přesto jsou stále nejslabším článkem. Chtělo by to vychytat hlavně jejich zvuk a celkovou „uvěřitelnost“. Vytáhl bych také basovou kytaru. Tu prostě neslyším, ač se snažím, jak nejlépe mohu...
„Desire & Rage“ určitě překvapila. I když na ní najdeme jak povedené skladby („Hell Of Despair I.“, „Old Man´s Legend“...), tak i poměrně slabé („Revenge“ a hlavně děsnou „Cannon In D Major“, co ta zde dělá nechápu), drží komplet dobře při sobě a zanechává slušný pocit. Jestliže působí zpětně „Looking Back“ nepřesvědčivě a nedospěle, je „Desire & Rage“ celkem zralou nahrávkou, za kterou se WARCHILD nemusejí stydět. Chválím také neortodoxní grafickou práci...
|
