Obecně je tahle kapela z Velké Británie, která vznikla v roce 1972, řazena do tzv. škatulky hard rock. Jisté je, že skutečně můžeme MAGNUM, ovšem jen opravdu obecně, takto kategorizovat. Ve své obsáhlé diskografii mají alba, která bych bez diskuze ani jinam neřadil. Na straně druhé je v jejich tvorbě k nalezení několik děl, která tento úzký profil zásadně překračují. Tedy respektive jeho hranice.
Má cesta k jejich hudbě začala právě v roce 1983 prostřednictvím předmětného alba „The Eleventh Hour“. Byla to víceméně náhoda, kdy jsem si tehdy před lety tohle album tzv. „na blind“ (aniž bych věděl, do čeho jdu) objednal od jednoho človíčka, který za totáče do tehdejšího Československa úspěšně elpés pašoval a zde „na černo“ prodával. Ani nechtějte vědět, co mě tahle sranda tehdy stála! (1/3 mzdy!)
Z mého pohledu je tohle dílo velmi pozoruhodným zejména pro velmi zdařilou kombinaci hard rocku (doteky Led Zeppelin k nepřeslechnutí), pompéznosti, ale také hlavně nemalé míry progrese.
Přes toto poněkud zvláštní propojení různých hudebních stylů, zní výsledný produkt velmi konzistentně a dobře, lehce se poslouchá. Bohaté aranže aplikované snad v každém songu, vynikající muzikantské výkony, vyvážený a dynamický zvuk (upozorňuji, že již na vinylu byl super), spousta rozličných nálad a obrovský energetický náhul.
Bob Catley (dnes již legenda, hostující př. i u Ayreon), je vskutku výtečným zpěvákem, s nezaměnitelným a originálním zabarvením hlasu, který ihned detekujete mezi zástupem jiných.
Skvěle zaranžované sbory, pompéznost podtržená překrásnými piano party, ale i „hamondkami“, to vše dělá tohle album ojedinělým a přitažlivě zvláštním.
Mě zde i dnes, po těch letech dokáže bezpečně okouzlit každý zaznamenaný tón. Užívám si tzv. vypalovačky, stejně jako klidné baladické songy, rovněž i již zmíněnou velmi vysokou instrumentální zdatnost hudebníků.
MAGNUM jsou na scéně opravdu již dlouhou řadu let. Ne všechna alba jejich diskografie by ode mne získala nadstandardně vysoké hodnocení. Ale řekněte, kolik je na světě kapel, že co dílo, to zásek za sto? Cením si na MAGNUM, že vytrvali dodnes a dělají nám (kdo je milujeme) stále radost dalšími novými elpíčky.
Mimochodem poslední „Princess Alice And The Broken Arrow“ z roku 2007 je opět výbornou záležitostí a nevšedním zážitkem.
|
