Něco na těch Insane bude… Třeba proto, že se po světě pohybují (až na jedinou dávnou výjimku) téměř patnáct let ve stálé sestavě. Třeba i proto, že po pěti vydaných nahrávkách jim není cizí odvážný výlet do krajů řekněme lehce experimentálních. A třeba i proto, že mi Insane byli lehce podezřelí. Při vyďoubávání informací o téhle kapele jsem totiž zavadil o řadu hodnocení jejich poslední nahrávky „Finite Number Of Exits!?“ a v drtivé většině byl závěr kladný nebo ještě kladnější. Žádná negativa…!?! Sice trvalo dlouho, než mě Insane odvlekli od myšlenky, že tedy budu zřejmě tím prvním totálním negativistou. Ale něco na těch Insane bude…
Všechno je relativní. Ve snaze stylově zařadit Insane se nejčastěji omílaným pojmem ukázal být „thrash metal“. Ale berte ho pouze jako pomyslný kolík, kolem kterého Insane ustavičně krouží. A protože řetěz, na kterém jsou uvázáni, je dostatečně dlouhý, je i ta thrash metalová příslušnost na jedné straně naředěna výrazným vlivem samplů či melodickým vokálem (pro mě spolu s aktivními bicími ta nejsilnější součást projevu kapely), na straně druhé zdůrazněna rychlou a členitou strukturou skladeb, dostatečně agresivním a bodavě sekaným zvukem kytar, vyskákanými hrubými vyřvávačkami a systematikou destrukční rytmickou kanonádou.
Insane sází na (všechno je relativní...) „komplikovanou přímočarost“. V konečném důsledku je „Finite Number Of Exits!?“ hodně znervózňující a modernou čpící deska, fungující jako povodeň. Nekompromisně se žene dopředu a přitom stihne důkladně vymlít i ta nejskrytější zákoutí. A zkuste všechny škody napočítat už při prvním poslechu… Deska, kde se (snad s výjimkou stabilního intenzivního tlaku) nezachytíte jediného konkrétního bodu, neb se ustavičně děje něco nového. Jste-li naladění na zapamatovatelné melodie, asi (a budeme na tom podobně) do struktury alba budete pronikat strašně těžko, Insane postrádají hitovost (kdo by jí v moderním i archaickém thrashi ale hledal…), jež je pouze občas naznačena melodickými vokálními výlety či samplovanou linkou.
Všechno je relativní. Ač nelze říct, že by Insane přišli s něčím zásadním či přelomovým, zdráhám se Insane ke komukoliv přirovnávat. Pro vlastní rychlou představu o tom, co vás čeká, sáhněte po skladbách „Shot“, coby zástupci té přístupnější tváře desky (a mého osobního tipu) a po neuspořádané a útočně chaotické „Life Is Suffering“. (ale všechno je relativní…). Chválím kapelu za texty, které dokonale korespondují s chladnou bezútěšností hudby a žehrám nad zvukovou stránkou. Argument, že na to, že jde o desku nahranou ve zkušebně, je zvuk vlastně perfektní, u mě neobstojí. Pochopím sice důvody (vlastní dobré vybavení a peníze), kterými se kapela netají, ale vzhledem k tomu, že jde o jediný kompromis, o který na desce zakopnete (a zrovna mně by ta kompromisnější tvář mohla vyhovovat…), nepovažuju ho za nejšťastnější řešení.
Nesnadno rozdýchatelná deska, která má schopnost (i když to může chvíli trvat) se zavrtat pod kůži (a nebo aspoň kůži rozedrat). Se zjevným cílem – působit tvrdě, nekompromisně a na slabší povahy i destruktivně. A ač nemůžu říct, že by se z nás díky „Finite Number Of Exits!?“ měli stát důvěrnější přátelé, nutno uznat, že Insane se tenhle cíl daří.
|
