„Blondýnky něžné, ty mám tak rád…“
Pokud teď zbystřili pozornost především příznivci „tradičních“ kapel s něžnou bytostí u mikrofonu, doporučuji vychladnout. V řadách švédské úderky Decadence sice působí stvoření, na kterém leckteré mužské oko zálibně spočine, ale něžné slavíčkování se nekoná. Hlavní postava kapely, textařka, autorka hudby, vydavatelka (a kdo ví co ještě) v jedné osobě Kitty Saric, přezdívaná Metallic Kitty, má v hrdle ukrytou motorovou pilu a v těle předimenzovanou nálož ekrazitu. Jste-li příznivci ostrého thrash metalu a rajcuje vás, když se z reproduktorů line něco mezi válečnou vřavou (to kvůli nasazení) a formulí jedna (to kvůli rychlosti), jste na správné adrese.
O kvalitách „aktuální“ desky Decadence „3rd Stage Of Decay“ svědčí skutečnost, že díky ní se kapela proštěkala až do stáje Massacre Records. Původní edice, ještě u vlastního labelu HTI Records vyšla již v roce 2006, o rok později následovalo druhé kolo v Japonsku a konečně do třetice přichází loňská nadílka od Massacrů.
Ač texty jsou zřejmě to poslední, co je člověk u zběsilých Decadence schopen vnímat (a nejen proto, že je Kitty občas drtí takovým způsobem, že se bez textové přílohy neobejdete), není od věci zakousnout se do alba právě z této strany. Kittina sugestivní výpověď se totiž motá kolem takových témat a pocitů, jako je deprese, strach, starosti, frustrace, bolest a beznaděj. A všechno tohle se z „3rd Stage Of Decay“ valí v míře neomezené. A i když se Kitty odvolává na inspirace romantické (hrabě Monte Christo v „Settle The Score“) či psychologicky náročné (Přelet nad kukaččím hnízdem v „Invert“), nečekejte od téhle dračice ani špetku smilování. Se svým temným pohledem na svět má schopnost i z kladných hrdinů vyďoubávat jejich nejčernější myšlenky. Výsledkem je nesmlouvavý boj, který se hrne z desky ven a řež (vrcholící v potěšující symbióze), která zdánlivě zuří i uvnitř kapely. Kitty se svým uštěkaným řevem, občas sklouzávajícím až k deathovému chropotu (nakolik jí vypomáhají chlapáci v kapele si netroufám odhadovat) kašlajícím na nějaké zpěvné melodické linky, má tendence rozbíjet jakékoliv harmonické postupy. Zaplaťpámbu za instrumentální pasáže, kde na sebe strhávají hlavní pozornost kytary. Možná zacítíte dech z Bay Area, kde by se kytaristi určitě neztratili, možná budeme polemizovat o tom, nakolik se kluci přibližují moderním trendům. Ať tak či onak, za největší plus kapely považuji fakt, že kytary dokáží propašovat melodie i do naprosto brutálních riffů. A do celkové zběsilosti nahrávky vydatně přispívá i rytmická sekce a čistý a ostrý zvuk.
Agresivní a dospělé album, na kterém je všechno na svém místě. I kdyby snad nebylo, v takovémhle kalupu by stejně dalo dost práce si toho všimnout. Rozumně zvolená stopáž desky zaručí to, že, ačkoliv můžete mít problém s identifikací jednotlivých songů, deska nesklouzne do stereotypu. Na tenhle ušní klystýr a procházku po dně lidské duše se vyplatí vzít prášky proti vysokému tlaku. Třetí světová (pro Decadence) začala…
|
