Pokud si kapela do své historie velkým písmem (kromě svého názvu) vypíše dvojku Metallica a Megadeth coby první inspirace, asi člověk nemusí být zrovna Einstein, aby dokázal odhadnout, jakým směrem se bude ubírat její stylové zaměření. V tomto duchu Penx nezklamali a tak s nastavováním jejich hudebního kormidla není žádný problém. Vlny ze zlatých časů Bay Area ošplouchly debutový počin „Burn In Agony“ docela statečně a tak příznivci staré školy thrash metalu můžou začít pomalu vystrkovat tykadýlka. A i když nemám odvahu (nebo drzost :-) ?) slovenské mladíčky přirovnávat přímo k uvedeným titánům, snad jako nejsnazší orientační bod poslouží skutečnost, že první jména, která mě napadla při poslechu „Burn In Agony“, jsou krajani Majster Kat a ostravský Denet v lehce umírněnější formě z roku 1993.
Důvodů k tomuhle přirovnání, gativních (ehm, pozitivních) i negativních, je hned několik. Přirozené kombinování thrashe a zaoceánského power metalu, silná instrumentální dovednost zúčastněných, dostatečně solidní zvuková průraznost, dobře zvládnutá abeceda thrash metalu (nezapomeňte, že se bavíme o staré škole, současní dravci typu Darkane či One Man Army… jsou přece jen někde jinde) a díky tomu i chytlavá přístupnost skladeb. K těm méně pozitivním patří zejména skutečnost, že (stejně jako u Majster Kat) vedu soukromou válku s pěveckým projevem obou kapelních hlasů (i když z jiných důvodů než u Majstra).
Na albu „Burn In Agony“ mě ze všeho nejvíc baví kytary. Prakticky v každé skladbě hrají velice podstatnou roli, ať už jde o krásně sekané riffy (viz. např. „White Angel“), nebo divoká (viz. např. „Burn In Agony“) či procítěná sóla (např. In My Wind“). Vzhledem k solidnímu, dynamickému zvuku nabízí Penx možnost dostatečně vychutnat i ostatní nástroje, což je nejlépe demonstrovatelné u „Between Us“, která se v úvodu poklidně převaluje, aby se postupně zvrhla do nádherné smrště. Nejpozitivnější na tom je fakt, že, ač je tahle skladba „pouze“ instrumentální, tvoří jeden ze zásadních okamžiků alba. S ohledem na nepříliš dlouhou stopáž a časté změny tempa je deska dostatečně pestrá a neomrzí.
Jedinou příčinou toho by mohl být zpěv. Podílí se na něm polovina kapely (tedy kytaristé Vlado Kohút a Martin Nováček), občasné hlasové proplétání je poměrně osvěžující a ve chvílích, kdy kluci sází pouze na vyřvávané štěkání, i bez problémů. Jen ve chvílích, kdy má dojít na melodičtější linky, se Penx díky poměrně bezvýraznému zpěvu snadno oposlouchá. Jako živá voda tak působí sporadická účast Maya Petranina (Castaway, Dirty Game), který nejen desku produkoval, ale ve dvou skladbách si i zařval. Jak když vám do nastražených (a celkem solidně zahřátých) ušní svalů stříknou galon testosteronu. Jedna balada, jedna instrumentálka a šest skladeb, které přehnaně nedivočí a přitom přiměřeně koušou, žádná nevyčnívá ani nezaostává (pouze melodie v titulní „Burn In Agony“ mi něco – marně dumám co – připomíná), modernisty asi nenadchnou, a dříve narozené při nich příjemně zabrní ve vzpomínkách. Klasika. Abych učinil spravedlnosti za dost, dodávám, že podobný závěr by si ode mne vysloužila za svůj poslední počin i Metallica.
Přiznávám se bez mučení. Na slovenské kapely (i když jejich hudební inspirace rostou za oceánem) jednoduše slyším. Jestli je to tím, že se na Slovensku rodí taková spousta dobrých kapel anebo umělá státní hranice dokáže profiltrovat slabší kusy, nevím. V každém případě řadím Penx mezi solidní základ našich východních sousedů. Zatím ještě kryjí záda katovským kolegům, ale zejména po vybroušení pěvecké složky by se jim mohli postavit bok po boku.
|
