Vypuklo Maskaron turné. Pokud snad netušíte, o co se jedná (zřejmě má vaše konzerva naprosto nepropustné stěny… ;-) ), napovím. Společné turné kapel Calathea, Endless, Innocens a Silent Stream Of Godless Elegy. Jeho první zastávka v pražském Lucerna Music Baru byla navíc obohacena ještě o křest čerstvého alba „Hotel Loneliness“ prvně jmenované kapely. Mrknete-li na soupisku, možná vás napadne, že se jedná o zajímavý stylový pel-mel v duchu od každého (a pro každého) něco. Malý fesťáček, který může přitáhnout různorodou směsici příznivců. Stalo se. Jestli to je ku prospěchu věci, je otázka, kterou jsem do současné doby nerozsekl. Ale neb všechny pochybnosti jdou ve prospěch podezřelého :-), i přes mojí poměrně rozkolísanou hladinu nadšení říkám, že z hlediska pestrosti menu byl úterní večer velice vydatný.
U úvodního vystoupení kapely Calathea jsem se neubránil vzpomínce na loňské (a moje první) setkání s touhle partou. Tehdy jsem konstatoval, že Calathea pohodově až nenápadně svým partem proplula a v konečném součtu mě dokázala uspokojit. Jsa celkem pozitivně naladěn i albovou novinkou, čekal jsem přece jen víc a tentokrát jsem zůstal z Calathey docela na rozpacích. Z cédéčka na mě dýchla poměrně živá a příjemná atmosféra. Jejich live prezentace však nenabídla nic víc (a snad ani to ne…). Odpověď na obligátní „jestlipak zahrají všechno to, co je na cejdu“ – pominu nepřítomnost basáka – může znít ano i ne. Z hlediska hudební formy nemám námitek.
Z hlediska „živé“ prezentace mi chyběl aspoň ždibíček vzrušení. Celé mi to přišlo neosobní a až studeně odtažité, bez jakékoliv tendence udělat z diváka součást hry. Nic nezachránil ani samotný akt křestu. Nijak se netajím tím, že způsob distribuce prostřednictvím časopisu mi nepřipadá jako úplně nejšťastnější způsob (odhlédněme od komerčního hlediska – i když jak v předsálí konstatoval jeden z návštěvníků „není důležité, co nahraješ, důležité je, jak se to prodá…“), ale přece jen polévat šampáňem výtisk čtiva, ze kterého (až po leteckém dni) náhodou křtěné děťátko vypadne, mi přijde poněkud nedůstojné. O oslavné ódě, kdy jsem nad řečí Járy Hudce marně dumal, zda se křtí cédéčko nebo chválí časopis, nemluvě. Ještě, že alespoň songy Calathey mají dostatek chytlavosti na to, aby dokázali zaujmout. I tak mi v rámci následující smrště Calathea přišla jako chudý příbuzný. Příště prosím víc života!
Playlist: ?, Over Real Days, Sad Lines Of Nowhere, House Of Glass, křest, Pictures, Sin No. 7, Chocolate Blood And Tears
Z Endless jde strach! Díky nasávání skladeb, umístěných na netu, jsem si byl vědom toho, že Endless nejsou zrovna mým šálkem čaje a v rámci večera je původně bral jako nutné zlo. Na klasickém festivalu bych zřejmě zamířil k jinému pódiu.
V Lucerna Music baru mi nezbylo, než se nechat systematicky drtit, válcovat a trhat na kusy. Zápal a energie, která z Endless sálá neskutečně agresivním způsobem, nakombinované s neučesanou, útočnou a pro mě chvílemi až chaotickou muzikou, ve které není jednoduché se na první ucho čeho zachytit (vyjma občasných klidných pasážích, ve kterých je ale čas jen na záchranné nadechnutí), vytváří naprosto zuřivou a devastující atmosféru. Která není pro slabší povahy, ale pokud vás vcucne, nepustí. Díky, pánové, tohle byla brutální lekce. Metal jako prase. Z nasazení frontmana Libora Bartuska člověk jen žasne, na jaké hranice se až dá zajít a dumá, jestli ho v nejbližším okamžiku definitivně neklepne. Ještě teď si přerovnávám totálně zašmodrchané myšlenky, vnitřnosti i údy a připouštím, že vaší show systematicky vyhledávat nebudu. Ale až mi někdo s divokým výrazem v očích vpálí do ksichtu „to je nářez, vole, tos ještě neslyšel…“, mám v záloze pohotovou odpověď: „…nářez? a slyšels někdy Endless?“
Na Silent Stream Of Godless Elegy jsem se hóóódně těšil. Od jejich předskakování Korpiklaani, kdy jsem měl možnost je vidět naposled, sice už uběhlo několik pátků, ale čelist, která mi tehdy úžasem poklesla, mi ještě ne a ne doklapnout zpět. Kdo v Lucerně byl, asi mi bez váhání dá za pravdu, že se SSOGE přišel extatický vrchol večera. Ač jsem se s jejich hudbou v obýváku donedávna docela potýkal, z podmanivé atmosféry živých vystoupení jsem na větvi a aktuálně, kdy Silenti dotáhli k dokonalosti i svojí folklórní image, není tomuhle spolku co vytknout. Pódium v Lucerně jim bylo malé. Nemám tím na mysli početní stavy kapely, alébrž kolotoč vášní, který SSOGE dokázali roztočit.
Kromě nového houslisty Pavla kapela představila i „nové“ skladby, připravované na snad letošní album („…komu se budou líbit nové písničky, ať nám napíše…“ – a tak píšu). Jediný zádrhel? Nedostatek času. Stejně jako ostatní kapely museli SSOGE díky blížící se „zavíračce“ svůj playlist krapet protřídit a v tomto případě to byla zatracená škoda. Pokud předchůdci i následovník dokázali vyvolat pozitivní reakce diváctva a u některých jedinců i nadšení, Sajlenti takhle nabudili většinu přítomných. Skandování i mohutný ohlas přišly již s první skladbou a neutichly až do konce. Tuhle spanilou jízdu nenarušil ani výpadek v podobě dočasně nefunkčního Hančina mikrofonu.
Bere mě zemitá živočišnost, účelné, smysluplné a smyslné míchání lidových vlivů s tvrdostí i frontmanská živelnost a spontánnost – obzvlášť nenapodobitelný emotivní Hančin projev je prostě žrádlo ;-). Silent jako jediní (pravda, nevím, co se dělo u Innocens) přidávali. Ať už to byla vhodně zvolená režie koncertu nebo přirozený chod věcí, SSOGE byli toho večera k tomu ti nejpovolanější. A vzhledem k tomu, že diváctvo dávalo svou přízeň hodně hlasitě najevo („… nevím, jestli bude nějaký koncert ještě lepší, první a hned nejlepší, jste skvělí…“), muselo v přídavku přijít jediné – (kdo neskáče, není Sajlent) „Slava“!
Playlist: Mokoš, Look, My Friend Who Doesn´t Exist, Tváří v tvář, Skryj hlavu do dlaní, I Would Dance, Slava
Já to říkal hned. Když jsem se ujišťoval o časovém průběhu večera a z odpovědi jsem vydedukoval, že všechno se v pohodě stihne tak, abych dal koloťukům příležitost dopravit mě zpět na domovinu, vrtal mi v palici červík. Varující, že stačí lehký skluz a finále závěrečného setu Innocens se nedožiju. Když jsem krátce po osmé (kdy byl avizovaný start akce) bloumal po Lucerně coby návštěvník téměř samojediný, neb vrátný ještě nezačal pouštět, bylo jasno. Otázka původně zněla, kolik toho prošvihnu. I přes relativně svižné tempo celého večera se postupně znegovala na dumání, zda vůbec nějaké tóny Innocens zaslechnu. Nakonec z toho byly celkem čtyři skladby.
Těžko dle této sady soudit , ale v úvodu vystoupení Innocens jsem trpěl dojmem jednak jakési zvukové nevyrovnanosti a celkové neuspořádanosti, zejména díky rozháranému (či nešťastně nazvučenému) zpěvu, která se postupně srovnávala a jednak naprostou uspěchaností. Jako by před Innocens stál časoměřič a dával jasně najevo, že tohle představení v nejlepším utne. U „The Shining“, kterou bych bral jako okamžik srovnání se všeho na správnou míru, byla i příležitost pověnovat se vizuálním přednostem. A pozor, nemluvím o osvědčeném šarmu neposedné Kateriny, mám na mysli teatrální fungování kytarového dua, jehož způsob prožívání každičkého okamžiku skladby je velice dramatický. Obecenstvo po SSOGE sice prořídlo, ale při mém odchodu byla atmosféra docela slušně nažhavená. Jak to dopadlo, jsem si však za rytmického dusání vlakové soupravy mohl už jen domýšlet…
Playlist: H.O.P.E., The First Snow, The Shining, ?
|
