Nemůžu říct, kdy to vlastně bylo. Nevzpomínám si, o jaké album se jednalo. A vlastně už ani netuším, co konkrétně bylo tím nejzásadnějším fragmentem, jež mě přivedl k jednoznačnému závěru. Dark Gamballe jsou svéráznou bandou podivínů, která nestojí za další pozornost. Těžko říct, jestli od té doby Dark Gamballe znormálněli, zda jsem totálně zpodivněl já, či kde se vlastně naše cesty přiblížily. Po poslechu alba „Perpetuum Gamballe“ stále budu tvrdit, že Dark Gamballe jsou sice podivíni (soudě čistě dle výsledku jejich hudebního snažení), ale s tou pozorností docela zásadně otáčím směr…
„Perpetuum Gamballe“ je do detailu propracovaný kříženec stylů, se spoustou samplů a elektroniky (což nepovažuji zrovna za terno), s výborným zpěvem (již sám o sobě dobrý důvod k poslechu desky), svéráznou lyrickou složkou (pokud by Dark Gamballe byli na houpačce, tak texty je bez problémů převáží na vítěznou stranu), dostatkem melodických nápadů („povinná“ nezbytnost) i vydatnou dávkou hrubých riffů (důležité pro to, aby se Dark Gamballe nestali „pouhou“ elektronickou kapelou). S pestře poskládanou nabídkou od útočně nekompromisních podob až k poetickým vyznáním. Obrovskou výhodou kapely je fakt, že v jejich nabídce prakticky nic důležitého nechybí. Chybičkou je, že některých drobností lehce přebývá.
Z toho, kde nic nechybí, na mě víc zabírá poetičtější tvář kapely. Jednoznačným vrcholem je pak neuchopitelné, beznadějné, zraňující i sladce depresivní vyznání „Kámen“ („…zdí leze kámen a jde bydlet dolů k nám, poznám ho z novin, často se promění, má jméno tíha a už léta se mnou spí..“) . Jemná recitace i fatální řev, nenápadná, až uspávací melodie, razantní bodání i podmanivá instrumentální pasáž, jednoduše všeobjímající a dokonalé. Podobně ladění jsou i kontrastní „Astronauti“, do kterých Dark Gamballe dokázali vložit téměř reprezentativní vzorek nálad Dark Gamballe a jejich „Perpetua“. Na hruběji založené jedince Dark Gamballe mysleli především v úvodním extravagantním „Výprasku“ (nemluvě o klipu k této skladbě, kde Gamballové otočí vše naruby), tvrdém „Maestro kvér“ (famózní opět i textově – „…mám černej pásek v dělání vdov…“) s decentním užitím gambalštiny. A o své nepřijdou ani zavilí podivíni, závěrečná „Pilulka“ je už definitivní úlet. Ale ať úlet, pohoda anebo agrese, ono to všechno drží pohromadě a díky přiměřené stopáži si „Perpetuum Gamballe“ zajistí patřičnou dávku pozornosti. A nutno zmínit i druhý (animovaný) klip ke skladbě (opět ten dotažený kontrast křehkých tónů s razantní divočinou) „Večer pod kometou“, který mi však k neotřelé skladbě příliš nesedí.
A kde jsou ty přebytky? Zbytečně příliš často mašinkami zkreslený hlas DeSeda (velká škoda, jeho zpěv je sám o sobě podmanivý a schopný utáhnou i mašinu, natož samohybné Gamballe) a zbytečně velké množství samplů a elektronických vymožeností („Dobré ovce“).
Tak kluci, hodláte-li dodržet svou pravidelnou dvouletku (a s ohledem na celoroční svátek křiklouna kapely 10 by se příští rok mohlo jednat o „rok Dark Gamballe“), tak v dalším kole už se mnou klidně můžete počítat. Do té doby si budu lebedit ve vašem podivínství s „věčným Gamballe“.
|
