Vetknout si do názvu kapely výraz Stigma nesvědčí o příliš velké originalitě. Chce-li interpret touto cestou vyjádřit své duševní rozpoložení či tělesné poznamenání, riskuje, že zapadne v armádě podobně pojmenovaných. Nezbývá tedy, než zaujmout alespoň svojí muzikou. V tomto případě už je to s norskými Stigma podstatně nadějnější. Své páté album dvojka Stig Rune Robertsen (kytary, zpěv, bicí a programování) a Endre Hindhammer (baskytara a vokály) pojala svérazně (ostatně svéráznost se pojí s veškerými dostupnými informacemi o kapele). Koncepční téma, zabývající se jedním obyčejným týdnem starého mládence („…většinu času trávíš sám, věř mi, není co závidět…“) se všemi jeho pozitivy i negativy, rozpitvané do každého samostatného dne volně navazuje na první desku (i když čert se vyznej v diskografii Stigma, i na svých stránkách kluci uvádí jako první nahrávku „Jul på Lundbakken“, tehdy ještě bez účasti Endreho a do počtů je zahrnuté i EP „Losses“ z roku 2004) „Solitude“ z roku 2000. Deska by oficiálně měla vycházet pouze ve vinylové verzi a CD verze je pouze jakýmsi jejím přídavkem. A hudba samotná? Praktická ukázka toho, kterak bořit hranice bez toho, aby jste se nějak intenzivně k jakýmkoliv hranicím přibližovali…
Melodický, nesnadno zařaditelný rock s metalovými i progresivními prvky, halící se do převážně melancholických nálad, umně balancující na hranici naděje a beznaděje. Po jehož poslechu vám sice nebude příliš do juchání, ale který i s nostalgií a smutkem, jako nejzásadnějšími emocemi nahrávky, zachází přístupně a rozmanitě. A to natolik, že se „Solitude 24/7“ stává příjemným společníkem pro posmutnělé duše, bez toho, aby natlačil náladu do deprese (až na výjimky, jako v závěrečném ubíjejícím „The Epilog“). Čtrnáct skladeb a jejich uspořádání napovídá, že s každým samostatným dnem se pojí i jeho vlastním téma. A ač toto rozložení svádí k určité schématičnosti (obzlášť když - s výjimkou neděle - je každý ze dnů ztvárněn jen krátkou instrumentální pasáží) rozhodně nelze Stigmu z nějaké schematičnosti podezřívat. Přispívá k tomu zejména barevné a účelné využívání glowlingového vokálu, u kterého podvědomě očekáváte, kdy se ozve obligátní kráska (a ono nic), orgánová vsuvka s chorálem, evokujícím majestátnost (a ona je okamžitě přibržděná hutnou kytarou), či v podstatě minimum výrazových prostředků, díky kterým deska ve finále působí skromně, nenápadně a působivě. Jistě, najdou se ostřejší a efektnější věci - „Remember“, ve které Stigma nakombinuje kňouravě útočný styl Slough Feg s progresivitou i strohostí, přímočará „Inside Of Me“, vystavěná na dokola se opakujících motivech a hrátkách s náladou, či valivá a nijak povzbuzující „Look Through My Eyes Part 2“, ale jak již řečeno, smutek a nostalgie (ostatně již sám název desky, přeložitelný jako celotýdenní samota mnoho optimismu nevyvolává) jsou to nejvýraznější, co z nahrávky dýchá.
Logicky pak nejpůsobivější okamžiky desky patří právě do téhle kategorie. V „The End (Of The Road)“ dotáhnou Stigma smutek do absolutna, ale v tomhle případě se stává hybnou a životaschopnou emocí, která může mít i víc barev, než jen bezvýchodnou černou. Sametově tklivý hlas a ustavičné kytarové probrnkávání udržuje posluchače v ukolébávaném napětí (protimluv? Nikoliv, Stigma…) po celou dobu. Hladivé teskno v „Sunday“ s podobně minimálními prostředky obsáhne celou hloubku melancholie.
Nevím, jestli to, že cédéčko je jen doplňkem vinylu, způsobuje občasné nepříjemné zvukové myšky (lupání či jakési „poskočení“ písní) i všudypřítomnou „nečistotu“. To je nejzásadnější problém celotýdenní samoty. Jinak je procházka po širokém území, zasahujícím na rockově-metalová pole s doomovou náladou, sugestivní výpovědí samotou poznamenaného jedince. Procházkou nijak objevnou, procházkou, která těžko dosáhne na hudební žebříčky, procházkou, která těžko strhne posluchače do víru událostí, ale rozhodně procházkou příjemnou, nenudící, nostalgicky vláčnou, temnou a zklidňující.
|
