Pojednání o novince Coronatus „Porta Obscura“ bych rád nastartoval představením jedním z matematických postulátů, který nám, i přes jeho mnohaletou platnost, ta banda učitelská systematicky zatlouká. No schválně, ti z vás, kteří jsou schopni definovat Pišvejcovu konstantu, nechť laskavě zvednou ananas. Jak pravý matematický slovník naučný, jde o libovolné číslo přiřazené k dosaženému výsledku, za využití jakékoliv matematické operace, tak, aby bylo dosaženo výsledku požadovaného. Aplikováno na hudební říši a album „Porta Obscura“ lze konstatovat, že Coronatus mají potenciál dosáhnout určitého vlastního výsledku. Ovšem když je jednou v manuálu napsané, že úspěch kapel s dámou u mikrofonu lze nejsnáz vypozorovat u Nightwish, Within Temptation či třeba After Forever, neváhají Coronatus sáhnout k jakékoliv operaci a jakémukoliv číslu, aby se jejich tvorba stylovým tahounům alespoň přiblížila. Ale abych německé šestici nekřivdil, na svém druhém albu dokázala stvořit i povedené kousky a v rámci frontwomanovského (princeznovsky laděného) metalu se neztratí.
Určitou výjimečnost Coronatus nelze upřít. Vlnu zájmu o dámy u mikrofonu dotáhli k dokonalosti, když před rokem na svém debutu spojili možnosti sopránu Carmen A. Schäfer a rockovějšího vokálu Ady Fletcher (znovu v latině, angličtině i rodné němčině). Co vloni vyčerpali na originalitě personální, to jim chybělo na originalitě hudební. Letos již svým složením nepřekvapí a tak by druhou stranu rovnice měli srovnávat kvalitnějším materiálem. Uznávám (byť s přimhouřením oka), že jisté náznaky v tomto směru lze vysledovat.
Jejich gothický metal s průměrnými nápady, leckdy schovávající svou vyčerpanost za symfonicky mohutné pozadí je docela průhledný. O hlavní roli se s nafoukanými klávesami přetahují obě dámy. Nebude-li člověk srovnávat s naprostou špičkou v oboru, je třeba uznat, že na sebe obě holky pozornost strhávají oprávněně. Když je zbytek kapely podpoří decentními kytarovými riffy, aspoň občas zahušťujícími pompézní atmosféru a do toho se sem tam podaří přihodit chytlavý melodický refrén, vyklubou se na svět skladby, na kterých se dá stavět (nejlépe reprezentované v „Cast My Spell“, „My Herz“ či „Der Vierte Reiter“, kdy holky sem tam přibrousí jazýčky, kapela přitlačí na rychlost i dynamiku, případně sáhne i k folkovým motivům). Škoda, že na každý povedený kousek statisticky připadají nejméně dva úplně obyčejné… A při hledání podstaty Coronatus může být i odkaz na therionovské „Theli“ v písni „Exitus“ spíš na škodu. Naprosté překvapení přijde pět minut po dvanácté. V bonusech Coronatus vzpomínají na svoje první demo z roku 2002 skladbou „Folles Leben“. A ve chvíli, kdy se mikrofonu chopí chlapák a kapela zabrousí do temných vod a zahuštěné nálady The Sisters Of Mercy, je člověku až líto, že dámské novátorství vyhladilo tuhle tvář kapely. Nutno připomenout i fakt, že na závěrečném masterování se podílel Miko Jusilla, což lze brát jako synonymum zvukové kvality.
Jsou bandy, které postaví do čela pěnici a věří, že všechno už půjde samo. Coronatus se aspoň snaží pozměnit zaběhnutou formuli. Netroufám si odhadnout, nakolik je užití Pišvejcovy konstanty u Coronatus spontánní záležitostí a nakolik záměrem. Vlna holek u mikrofonu, jejíž jsou Coronatus typickým produktem, hned tak neopadne. A tak třeba na dalším albu dostanou Coronatus odvahu vykašlat se na Pišvejce a být víc svoji. Zatím jsou vizuálně nadstandardní a hudebně obyčejní.
|
