Koncert sice už skončil, ale mně se podařilo najít Doro v davu fanoušků a udělat s ní rozhovor. Velice mne překvapilo i potěšilo, když si mne pamatovala z Basinfirefestu ve Spáleném Poříčí, který se konal na přelomu června a července. Zatímco v Poříčí jsem se ptala na její poslední dvě alba (Classic Diamonds, Warrior Soul), dnes mne zajímaly spíše zážitky a zkušenosti. Hned na začátku rozhovoru bylo vidět Doryino nadšení pro hudbu, metal, zpěv. V očích jí zářily malé jiskřičky radosti, že mohla dnes zpívat, že může se svou kapelou zpívat celý život. Doro je člověk, který přesně ví, co dělá, co chce, a ze všeho se dokáže radovat. To bylo znát i na jejích slovech, která oplývala přívlastky, superlativy, adjektivy…
Ahoj Doro, tvoje pěvecká dráha začala, když jsi byla velice mlaďounká. V kolika letech jsi vlastně poprvé stanula na pódiu a jaké to bylo?
Tak to bylo asi v šestnácti nebo sedmnácti. Moc si na to nepamatuji, ale určitě jsem byla strašně nervózní a vzrušená, což jsem ostatně i dnes, když jdu na pódiu.
Na následující otázku se Doro rozpovídala a ke konci bylo na barvě jejího hlasu zřejmé, že Doro není jen energická a pevná v tom, co dělá, ale také křehká a citlivá, když se jí vybaví myšlenky na minulost a na životní poslání…
Proč jsi si vybrala zrovna heavy metal a ne nějaký jiný hudební styl, jako je třeba jazz?
Ó, já si myslím, že to bylo kvůli tomu, že to byla vždy hudba, kterou jsem nejvíce milovala. Metal vlastně tehdy, když jsem vyrůstala, ještě moc neexistoval jako takový, ale už měl spoustu příznivců a i já jsem si ho velice zamilovala. Když mi bylo šestnáct, zpívala jsem v mé první skupině, která existovala ještě před Warlockem a která směřovala k heavy metalu. Přesně jsme věděli, že je to metal, co chceme hrát. Kolem nás se objevila skupina lidí, kteří říkali, že je to ok, že je to dobrý, ale i přesto jsme se stejně nedokázali prosadit a nakonec jsme se rozpadli. Ale já jsem na hudbu a metal nezanevřela a pokračovala jsem dál. Metal také byl a je velice svobodný styl, což byl další důvod, proč zrovna metal. Mohla jsem v něm vyjádřit všechny mé pocity a city. Mohla jsem být agresivní právě, když jsem chtěla. Mohla jsem být i jemná, mírumilovná, když jsem na to měla náladu.
Mohla jsem projevit citlivost, když mi něco ublížilo. Mohla jsem si také vybrat třeba hardcore nebo něco jiného, ale jiné styly mi přijdou oproti heavy metalu chudší. Mám ráda nádherné melodie a emotivní texty. Metal byl vždy v mém srdci a duši. Pop je třeba moc povrchní, podle mě, a popové texty jsou celkem o ničem. Já chci dělat něco, co něco znamená, co odráží skutečný život.
Máš nějaké hudební idoly nebo oblíbence, kteří tě inspirují? Plánuješ nějaký projekt s někým z nich?
Mám hodně oblíbených lidí. Je to třeba Janis Joplin, Rob Halford, David Coverdale, Dio, Lemmy. Tito všichni mne velice inspirují. Žádný projekt sice právě nemám naplánovaný, ale v budoucnu bych chtěla s někým něco natočit. Mám ráda spolupráci s jinými hudebníky. Například uvažuji o duetu s Lemmym. Nebo, chystám se do Ruska něco natočit, ale to také zatím není ještě domluveno na 100%. Velice mne láká zkusit nazpívat něco s nějakou jinou zpěvačkou. Také bych chtěla připravit nějaká překvapení na mé příští album.
Jsi velice populární a úspěšná. Na tvoje koncerty chodí stovky lidí. Ale představ si situaci, že se na koncert dostaví pět nebo deset fanoušků. Co by sis o tom myslela? Zpívala bys i přesto dál?
Už se mi to stalo častokrát. Pamatuji si přesně na můj druhý koncert, kdy tam přišlo dvanáct lidí. Hráli jsme hodinu a půl a bylo to úžasné, byla tam skvělá atmosféra. Těch dvanáct lidí bylo strašně šťastných. A stává se mi to dodnes. Je to hlavně v malých městečkách a v malých klubech. Nebo když selže reklama a lidi se o koncertu nedoví. Ale vždy mám extra přání hrát a pokud to jde, hrajeme i pro pár lidí, protože vím, že i tak tam může být úžasná atmosféra.
Dneska, po té době, co se věnuješ jen hudbě, vybrala by sis jinou životní cestu, nebo bys zůstala věrná zpěvu?
Á, já bych nikdy neměnila. Zase bych si vybrala zpěv, protože to je jediné, co mne baví, čím žiju. Ale kdybych nemohla zpívat, bylo by to asi výtvarné umění. Obzvláště grafika je mi dost blízká. Takže kdybych nezpívala, byla bych grafičkou. Ráda kreslím, ráda navrhuji různá loga, ale ještě raději zpívám. Zažila jsem hodně vrcholů i pádů, ale hudba je pro mne i přesto nejdůležitější.
Co tě v poslední době nejvíce překvapilo nebo potěšilo?
No, bylo toho docela dost. Ale mým asi největším zážitkem v poslední době bylo natáčení alba Warrior Soul, kdy jsem mohla spolupracovat se spoustou báječných lidí, které obdivuji. A samozřejmě je to každý koncert, který odzpívám, to mne totiž baví a těší ze všeho nejvíc. Každý den, kdy můžu zpívat lidem, je pro mne zážitkem. Každý takový den je bezvadný. Já musím zpívat, je to můj život a chci zpívat víc a víc (smích).
A teď trochu o tvé kapele. Kde zkoušíte, když jste každý z jiného konce světa? Zkoušíte v Německu?
Ano, zkoušíme v Německu v Düsseldorfu, kde bydlím, a pak sem kluci dojíždějí. Někdy také jedu na zkoušku do New Yorku. Vyžaduje to velkou flexibilitu, ale na tom nezáleží. V New Yorku, Německu a také ve Švýcarsku potom natáčíme ve studiích. Tato studia jsou podle mne nejlepší, pracují tam samí báječní lidé.
A otázka na závěr. Co bys vzkázala všem začínajícím zpěvákům a zpěvačkám, by jednou byli také tak úspěšní jako ty?
Co bych jim poradila? Jděte jen za svým srdcem, dělejte vše po svém a nikdy se ničeho nevzdávejte. Pokud to jenom trochu jde, realizujte své sny, zůstaňte sami sebou. Znám spoustu lidí, kteří se změnili, když dosáhli úspěchu. Poslouchejte svůj vnitřní hlas. Pořád to zkoušejte. Zažijete vzestupy i pády, ale nic si z toho nedělejte a věnujte se jenom tomu, co je podle vás nejdůležitější. Nikdy se nevzdávejte.
Děkuji za tvé odpovědi a čas. Přeji ti, aby se ti stále dařilo a snad zase někdy příště…
|
