Abychom nezanedbávali kořeny, vrátíme se opět o pár let zpátky a to do doby, kdy se poměrně dost „nosil“ tzv. arena rock.
Kapelu BOSTON založil v roce 1971 jistý studiový čaroděj, kytarista (začínal tuším v osmi letech) a vynálezce kytarových efektů Tom Scholz.
Dobře si vzpomínám na neskutečný humbuk, který provázel tehdy vydání prvního alba BOSTON, kdy se mluvilo o dosud neslýchaném druhu bigbítu, který stvořili totálně namakaní „amíci“, a že to nemá ve světě obdoby.
Koneckonců, byla to také do jisté míry pravda. Muzika, která se k nám tenkrát ze západu dostávala, měla většinou napříč republikou identickou podobu, takže když jeli SWEET, ulítávali jsme na nich všichni a stejně tak všechny kazetky „v plyntašce“ vyřvávaly kolem „Paranoid“ od „sábošů“ nebo „Lady In Black“ od „uriášů“.
BOSTON, to bylo ale zcela něco jiného, nový rozměr hudby a zároveň obrovská „pandemie“. Sametová muzika, perfektně aranžérsky propracovaná. Vrstvené vokály a neskutečně krásná, dlouhá kytarová sóla a co především velmi chytlavé a lehce zapamatovatelné melodie, krystalicky čisté harmonie. Ano, tak tohle všechno v jednom jediném balení zvaném BOSTON znělo napříč celou, (tenkrát ještě trochu větší) republikou.
Já jsem dnes záměrně vybral v pořadí až třetí album BOSTON, protože se obecně má za to, že na něm již „bostnům“ došla pára. Většina fanoušků má z něj v hlavě jen jediný hit a to titulní medovku „Amanda“.
Ona k tomu přehlížení vede ještě jedna zásadní skutečnost a to, že první dvě alba se dočkala reedice v podobě velice vydařených digipacků a na trojku se prostě (a jistě i cíleně) zapomnělo. Pravda je, že prvního alba se prodalo na 17 milionů výlisků, druhého již „jen“ 7 a toho třetího pak už „jen“ čtyři. To samozřejmě o jistém poklesu zájmu vypovídá.
Podle mě se však ti, co již trojku vynechali, ošidili o neméně kvalitní zážitek z poslechu vysoce kvalitní muziky hrané špičkovými muzikanty, jen holt malinko romantičtěji naladěné. Možná ubylo i těch vrstvených vokálů, ale kytarová sóla zde mají stejnou intenzitu a naléhavost a jsou stejně dobře zapamatovatelná, jak tomu bylo u dvou alb předchozích.
Zaznamenaný materiál možná v uších fanoušků devalvuje pouze přehnané očekávání následníka tak vydařených placek, jakými „jednička“ a „Don´t Look Back“ byly.
Pro mě je to trochu nepochopitelné, protože i když teď srovnám v podstatě nesrovnatelné, musím zmínit, že AC/DC nebo STATUS QUO se taky drželi a drží zajetého a to někdy s větším, jindy zase s menším úspěchem.
V mých uších zní krásné melodie, které jsou opět mistrovsky zahrané se stejnou naléhavostí a silou, jak tomu bylo u předchozí dvojice alb. Rozhodně neshledávám nic, co bych „Third Stage“ mohl vytknout a doporučuji každému otevřenému posluchači, aby si o tenhle nablýskaný klenot určitě svoji sbírku doplnil a to i přesto, že to dnes už asi nebude úplně „IN“.
|
