„Přivřete oko nebo obě nad nepřesnostmi a chybami, pokuste se nevnímat cizorodé šumy a hluky. Nechte se vtáhnout do atmosféry přelomu 80 a 90.let, která byla pro nás, i všechny další tehdejší české metalové kapely, tak báječná a neopakovatelná.“ (M. Linhart)
Výlety do historie s vydavatelstvím Underground Records občas vyvolávají polemiky a diskuze o tom, nakolik je v současné době vlastně smysluplné oživovat kostlivce, často opředené bájeslovím pamětníků. A přiznám se, ne vždy jsem patřil k těm, kteří se na stranu vydavatelství postavili. Výběr kapely Abax, nazvaný „Flashback“, poskládaný z demonahrávek z let 1989 – 1994, považuji za jednu z těch nahrávek, která si svoje vydání stoprocentně zasloužila. Snad proto, že se málokdo bude ohánět kultovností materiálu, snad proto, že původní záznam bude vlastnit zřejmě už jen zanedbatelná hrstička šťastlivců. A snad i proto, že názorně mapuje (což se pro mě paradoxně stalo asi největším kamenem úrazu) několikaleté období života kapely, u kterého já, generál po bitvě, udiveně kroutím hlavou, že se po boku Citronu a Kreysonu nestala jednou z chůviček domácího heavy metalu. Inu, cesty štěstěny (i personální soudržnost kapely) jsou nevyzpytatelné…
Výběr z pěti demáčů, doplněný o jednu živou vzpomínku, šlo pojmout dvojím způsobem. Buď, tak jako Abax, vsadit na „namátkový“ pel-mel z různých období. Na jedné straně zajišťující variabilitu, neboť kapela během jediné pětiletky prodělávala snadno postřehnutelný vývoj. Na druhé straně hazardující se zvukovou nevyrovnaností jednotlivých etap. Druhá varianta, mohla udělat radost nám, pedantským kronikářům a archivářům a vzít to pěkně chronologicky. Dovolte mi tedy využít archeologické inštrumenty a do atmosféry přelomu závěrečné desetiletky minulého tisíciletí vnést trochu systém ;-).
Netroufnu si spekulovat o tom, jestli počty skladeb, vybraných z jednotlivých nahrávek, jsou ovlivněny jejich „zvukovou obnovitelností“ či ceněním si vlastního materiálu. Rozhodně mě nijak nepřekvapuje, že největší zastoupení se týká „Divadla vášně (1990) a „Nočního přízraku“ (1991) – byť u druhého jmenovaného polovinu představují instrumentální skladby. Tohle období považuji za nejsilnější kapitolu dávné éry Abaxu. Éry, charakterizované zejména specificky zabarveným vokálem Petra Varhaníka, u kterého se (spíš dřív než později) neubráníte přímému srovnávání s Láďou Křížkem. Nejen vokál, ale i stylová spřízněnost, chytlavá sóla, poměrně výrazné melodie a i přes ne zrovna ideální záznam (bráno ušima roku 2009) snadno postřehnutelná energie staví v mých sluchovodech tuto éru Abaxu do jedné řady s výše zmíněnými ikonami tuzemského heavíku. A u takových pecek, jako „Noční přízrak“, „Láska a bolest“ či“ Konec slávy“ bych se hodně nahlas přimlouval za to, aby je Abax nenechal ožít jen v podobě těchto memorabilií. I skladba „Nechci už dál“ (na desce zařazená v live verzi) pochází z „Nočního přízraku“ a vzhledem k tomu, že představuje nejatmosféričtější kousek „záběru do minulosti“, jen podtrhuje vše již vyřčené. Mrzí mě, že první demo „Zkrocení slunce“ (1989) je zastoupeno jen dvěma reprezentanty, vývojová linie k nejsilnějším kouskům je zde jasně patrná.
Název čtvrtého dema „New Face“ (1992) naznačuje mnohé. Pohublá sestava, která – jak praví historické prameny - se nechává ovlivnit funky a grungem. Inu, jediného zástupce této éry, píseň „Flám s holkama…“ (původní název „Flám s holkama se smradlavejma nohama“) stále nějak nemůžu rozchodit a znamená pro mě největší „díru“ na desce… Bez chuti a se zápachem :-), ale bez nápadu.
Ukázky z poslední dema „Na jehlách“ (1994) již trpí docela nepříjemným zvukem. A tak jako již tolikrát, když přijde řeč na klasické heavy kapely, které se nechaly ovlivnit větry ze Seattlu, lituju nepřirozeného přizpůsobování se, díky kterému se ztrácí šťavnaté melodie a prim hrají ukřičené a agresivní pasáže.
Dávám za pravdu Abaxu. Vzájemné rozmixování jednotlivých etap má něco do sebe. Nebudu tvrdit, že díky tomu celá kolekce drží pohromadě, to ani nelze očekávat. Ale atmosféra let (ne)dávno minulých tím získává výraznou patinu a zároveň se otupují některé z ostrých hran. Dobrá vzpomínka!
|
