Zvláštní květinka z rodiny keříkovitých nám vykvetla v Liberci. Od roku 1999, kdy přišla na svět, nasbírala zajímavé zkušenosti společným koncertováním s bandami jako Type O´Negative či HIM a až do konce loňského roku se mohla chlubit i dvěma cédéčky. Pořádný zářez do historie kapely přišel letos v lednu, kdy se k žádostivcům (a cestou distributorů tisku i k těm, kteří jej ani v nejmenším neočekávali) dostalo album „Hotel Loneliness“. S novinkou přichází Calathea po dlouhých osmi letech, první dva počiny sami členové kapely označují za dema (neměl jsem možnost k nim přivonět) a zároveň jde o první počin se zpěvačkou Markétou Myškovou, což mě stále podvědomě svádí k tomu ohánět se pojmem debutové album.
Jedno varování na úvod – Calathea stylově nepatří ke kapelám, o které byste na MFMM příliš často zakopávali. K zaškatulkování aby jeden na výpomoc přizval šikovného truhláře, který z jednotlivých krabiček vytvoří variabilní univerzální box, slovy kapely určený pro alternative rock-pop-gothic-emo-glam, či melodickou melancholickou hudbu s příměsí gothic rocku, popu, metalu… Osobně jsem si dovolil vynalézt pro Calatheu specifickou škatulku – PITR ML. (bezpečnostní složky můžou zůstat v klidu…) – příjemný intimní taneční rock, melancholicky laděný.
Ale co si po tím představit? Křehkou desku, u které se na konci nejspíš budete lehce usmívat a přitom v koutku duše vás bude svírat chlad. Citlivou desku, která přes potenciální záplavu slz působí osvěžujícím dojmem. Pohodovou desku, u které si dokážu představit, že i my, netančící hlavotřepci, se u ní spontánně pohoupnem… Moc kontrastů najednou? Spíš naopak… Vzorec pro šlechtění květů je poměrně přesný a Calathea se ho drží (bez toho, aby deska trpěla vyčerpaností či schématičností) prakticky bez nějakého zásadního kroku stranou. Chytlavé melodie, nenásilná symbióza atmosférických kláves a nenápadných kytar, které (až na nepatrné výjimky, jako v dle mého nejpovedenější skladbě „Sin No. 7“) nemají tendence kousnout či štípnout, spíš jen dokreslovat posmutněle-hravou náladu písní. Mazlivě plynoucí a uklidňující hlas Markéty se sporadickými výlety do slušivé intenzivnější vypjatosti.
I když melancholii beru u Calathey jako nejvyužitější emoci, díky chytlavkám jako „Chocolate, Blood And Tears“ či nenápadně pronikavé „House Of Glass“ je zřejmé, že i v melancholii může být život. Obzvlášť, když se Calathea zbytečně ve smutku neutápí a vždycky si dokáže najít cestu do světla, jak vidno např. u „Morning Star“, jejíž jemný úvod –akustická kytara, smyčce - svádí ke splínu a přesto z něj Calathea dokáže snadno (tak jako ve většině skladeb) utéct. Pouze závěrečná „Wish I Could Fly“ se teskné noty nepustí a nutno uznat, že coby symbolická tečka je tenhle emotivní závěr nejpřirozenějším vyvrcholením dosavadních pocitovek.
Červená a černá. Pozitivní náboj, naředěný tklivou atmosférou. Chápete-li filozofii smutných klaunů a rádi si vychutnáte hru na city, je „Hotel Loneliness“ dobrá volba. Žebříčky mých osobních favoritů nepřeháže, ale přiznávám, že pohoda a pestrá náladovost, která z desky dýchá, je dobrý důvod k častějšímu zabukování noclehu v tomhle specifickém hotýlku.
|
