Elvenking jsou zatraceně vypečení lišáci. Na minulém albu, kde si šarmantně pohrávali s kosou, se téměř oprostili od folkových motivů. Což všichni ti, kteří si kapelu cenili právě kvůli folk-metalovým kořenům, nemuseli nést zrovna libě. A ve chvíli, kdy elfští králové sklízejí pochvalu na široké frontě za svůj příklon k power metalu, zvesela hupsnou zpět ke svým kořenům a natočí folkem silně načichlou desku. A aby toho nebylo málo, navlečou jí do akustického kabátu.
Elvenking sami svojí desku „Two Tragedy Poets …And A Caravan Of Weird Figures“ považují za experiment. Upřímně řečeno, ač mě v této fázi vývoje elfíci krapet překvapili, soudím, že takováhle deska jednou přijít musela. Je jen otázka, jde-li o „definitivní“ zúčtování s minulostí (osobně to tak chápu) nebo o pootevřená vrátka k případnému hledání osvědčených jistot. A tak to, co folkovna a jasu Elvenking pošetřili na potemnělém „The Scythe“, to se plným proudem hrne z „Two Tragedy Poets…“
Lze s povděkem kvitovat, že se Elvenking k tomuto kroku odhodlali. Ne snad, že by mi na „The Scythe“ jejich romantičtější tvář nějak výrazně scházela. Ale v takhle „vysvlečené“ podstatě skladeb je nejlépe vidět, jací jsou elfíci hitmakeři, baviči a hračičkové. A i když přijít na chuť dvěma tragickým básníkům nebyla (po „kosáckém“ zatemnění) zrovna procházka bezstarostnou hobití vesnicí, ve finále mi „Two Tragedy Poets…“ vychází jako jedno z nejpovedenějších akustických alb. Důvod? Lehkost, přirozenost, uvolněnost a skvělé melodie, dokonalá chemie folkových vlivů, podmanivých rytmů a entusiasmu kapely, které v žilách proudí neředěná radost. Zdůrazněná tím, že se jedná (až na tři výjimky) o nové skladby a vsadil bych poslední korunu na to, že tak, jak svižně působí písně v lehkých akustických hadříkách, tak lehce se jim bude dařit i v plné elektrické zbroji.
Demonstrujme jen na mých třech favoritech. Na housličkách postavená hitovka s pohodovým rozjezdem a dokonale vyřvávacím refrénem (míchanice country a nespoutaného punku :-) ) „Ask A Silly Question“ s velice variabilním vokálem, nabitá optimismem, lehce odkazující na album „Wyrd“ si přímo koleduje o poskakující dav pod pódiem. Jak lze s minimem námahy stvořit majestátně důstojnou a přitom lehce melancholickou atmosféru předvádí Elvenking v intimní „My Own Spider´s Web“. Vidíte ty posmutnělé oči a kupu blýskajících plamínků v hledišti, cítíte ty emoce? S následující „Not My Final Song“ Elvenking dokonale vytrhnout všechny smutnily ze snění. Až si tuhle hitovku nechám zahrát na vlastním pohřbu, tak příbuzné asi picne, ale v tomhle songu je tolik života a nadhledu, že mě z dřevěného lehátka musí nakopnout k dalšímu křepčení. Skočné, živelné, strhující a zvrhle podmanivé.
Podobnými vylomeninami je „Two Tragedy Poets…“ nabité. Pamětníci určitě ocení připomínku starých časů v podobě předělávek „The Winter Wake“ a „The Wanderer“. Možná jde jen o zvyk, ale první jmenovaná mě oblečená brala přece jen víc, druhé akustický kabátek dodal pěknou dávku šmrncu. A jak blízko k sobě má temná a jasná tvář kapely porovnejte třeba v „Miss Conception“, u které stačí zatáhnout závěsy a domyslet si tu krásku, která nás tak sladce děsila (s kosou na rameni) v hitovce „The Divided Heart“ z minulé desky. Jediný kontroverzní a hůř stravitelný (?) okamžik tak přijde v předělávce od Belindy Carlisle „Heaven Is A Place On Earth“. Ale koneckonců, kluci zmiňovali, že jde o výjimečný experiment, tak snad i tuhle svéráznou záležitost lze vzít s nadhledem…
Akustické album plné folkových elementů mi k Elvenking pasuje jako koruna k elfskému králi. Přirozené, na nic si nehrající vyvrcholení (byť s obkročákem) jedné kapitoly života kapely na hodně vysoké úrovni. Jak kluci říkají v „Miss Conception“, „…nejsilnější vždycky přežijí…“. O osud Elvenking nemám po tomhle nečekaném (do detailu dotaženém) kroku obavy. Pokud je tohle „pouhý“ experiment, roli závislého pokusného zvířátka beru všemi devíti a půl.
|
