Je smutným paradoxem, že si většina metalových médií začala kapely POWER QUEST všímat až s tímto albem a podle něj je hodnotit. „Master Of Illusion“ se totiž velmi odlišuje od svých tří předchůdců. Jako hlavní rozdíl bych uvedl fakt, že je nejslabší. Zároveň je nejpomalejší a v rámci Power Quest jednoznačně nejtemnější. Skladby i produkce jsou mnohem víc „power“. Označení „dívčí speed metal“, které jsem použil v předešlé recenzi, je zde již mimo mísu. Tenkrát jsem také odmítal posuzovat písně každou zvlášť, neboť byly výborné všechny. Na tomto albu ale asi chytly mořskou nemoc, protože jejich kvalita kolísá ze strany na stranu. Ale postupně.
„Cemetary Gates“ patří spolu s „Kings Of Forever“ a „Never Again“ k nejrychlejším. Z čistě speed metalových sypaček, tolikrát slyšených na albech předešlých, zde však nenalezneme ani jednu. Proti tomu bych nenamítal slova, kdyby právě výše zmíněné skladby nebyly jasným důkazem, že to v rychlejších polohách sedí Power Quest pořád nejvíce. Melodie druhé „Human Machine“ se stále příjemně poslouchají, takže v tuhle chvíli pořád ještě není čas na paniku. Ale...
Šlapavá „Civilised?“ začíná zase jiným zabarvením kláves. Tento nástroj obsluhuje dvorní "malíř" skladeb Power Quest, takže si může s širokou paletou odstínů pohrávat dle své libosti. Jenže ne vždy se mu podaří vybranou barvu namíchat se zajímavým nápadem. Přesně jako v této skladbě, která je prvním jasnějším signálem, že tentokrát není vše tak, jak jsme byli u Power Quest zvyklí. Kromě plytkého klávesování tato píseň obsahuje i nezajímavě vystavěný refrén a snahou o jistou progresivnost (která je cítit z celého alba) zbytečně zašmodrchané sólo. Titulní skladba oproti tomu zaujme právě refrénem, ovšem ničím jiným. „The Vigil“ osvěžuje nečekaně zařazeným chraplákem, který zajímavě doplňuje frázování zpěváka Allesia Garavella a zbytek to naštěstí nekazí. Čím dál víc však cítíme, že se pohybujeme na hodně tenkém ledě, kdy si nemůžeme být jistí ničím a uvědomujeme si jednu hodně bolavou skutečnost. Totiž, že nejsilnější okamžiky tohoto alba by v o 3 roky starším bratříčku „Magic Never Dies“ byly brány jako "povinný" standard.
„Save The World“ má hitový potenciál a zase nám připomene, proč máme Power Quest rádi, abychom se za to v další „Hearts And Voices“ málem zastyděli! Ono to ještě zkraje zdaleka nevypadá tak špatně, slokové melodie jsou opravdu velmi pěkné, jenže pak přijde nudný refrén, který na svou nezajímavost navíc hloupě upozorňuje do zblbnutí často opakovaným motivem. „I Don't...“ zase začíná nějakým progresivním mišmašem, který sedí na zbytku písně, který je krásně melodický, jako hnijící maso na kosti. Již zmíněnou „Never Again“ startuje speed/thrash metalový cvrkot, doprovázený klasickou klávesovou masturbací. Pak se zase trochu zpomaluje, ale dynamika písně je tentokrát namixována správně.
„Reckoning Day“ je cover od MEGADETH a další z řady těch, které jsou jenom prachsprostou loupeží originálu a ze svého tvůrčího konta nepřispívají skoro nic. Zde to bije do uší ještě víc, neboť zpěv Allesia se neuvěřitelně snaží podobat Mustainovu, včetně barvy, frázování a typického hadího syčení, až se nechce věřit, že to není samotný Dave. V nějaké soutěži imitací by si to určitě uzmulo první místo, tady to jen zvýrazňuje nesmyslnost podobných cover verzí.
POWER QUEST s tímto albem změnili svou tvář. Frankenstein se z nich nestal, stále nalezneme řadu líbivých rysů, ovšem tentokrát jsou nepříjemně často překryty vráskami neklidné rozpolcenosti.
|
