Půl roku poté, co poprvé zaznamenal poruchy svého doposud normálního spánkového cyklu, dospěly věci do stadia, jaké by nikdy nebyl ochoten připustit… Koncem léta už začal přemítat, jaké to asi bude prožít zbývající roky ve stavu náměsíčné bdělosti, s vytřeštěnýma očima… Když se převaloval po rozlehlém manželském loži, začalo ho stále častěji napadat, že jestli ho časem spánek opustí úplně, bude mít ze života peklo… (S.K.)
Radši pozdě, nežli vůbec. Pokud u nějaké desky cítím dluh vůči jejím tvůrcům za to, že se tak strašidelně dlouho povalovala v davu čekatelů na vychválení, místo aby se už dávno veřejně vyhřívala na vysokých příčkách mého osobního žebříku, jsou to právě „příběhy ze špatných časů“. Na jména Lerry (Jiří Šmíd) a Peter Aristone (Čerevka) uslyší díky zápisu pod hlavičkou Scenery nejspíš v první řadě stoupenci smrtonošů. Nicméně pro příznivce progresivního metalu připravili tihle dva společně s basákem Mumlayem (Petr Šedý) a bicmenem Pavlem Stejskalem pod hlavičkou Personal Signet tak impozantní porci do posledního detailu zpracovaného materiálu, že by se z něj jednomu mohla hlava zatočit.
Největší síla tohoto „debutu“ (kapela funguje od roku 2003 a doposud měla na svém kontě pouze „startovní“ třískladbové promo) tkví hned v několika bodech (bez určení pořadí). Instrumentální zručnost všech zúčastněných – na celé ploše desky se ustavičně něco děje, po dobu necelé hodiny vaše pozornost (bez toho, že by si ji Personal Signet prvoplánově vynucovali) nemá šanci poklesnout a přitom tahle nálož nezačne – i přes nespornou náročnost na vnímání posluchačovo – ani v nejmenším unavovat. Množství chytlavých motivů, svěžích nápadů i rafinovaných kliček nabízí nespočet možností na osvěžení. Fantasticky rozmanitý, řezavě sametový vokál, který se (díky ustavičným změnám nálad, intenzity a kontrastních barev) stává malým dobrodružstvím. Emotivní bouře ve všech (bez výjimky) skladbách, která vyvolává dráždivě neposedné napětí.
Díky vysokým ambicím díla mi přijde nezbytné zmínit pramínky, ze kterých tahle strhující řeka bere sílu – Dream Theater, Evergrey, Threshold…, zkrátka přemýšlivé a instrumentálně zdatné bandy, ze kterých Personal Signet vstřebali a nakombinovali esenci náročnosti i chytlavosti a zároveň jí dokázali stoprocentně využít. A pokud budete hledat domáčtější přirovnání, posaďte Personal Signet k jednomu stolu s Castaway a Dirty Game (tyhle dvě bandy aktuálně spojuje vokál Maya Petranina a srovnejte hlasovou Aristonovu ekvilibristiku např. v podmanivém „TV Man“ s Mayovým projevem – to je úchvatná, čistě náhodná, podobnost).
Deska, která nemá vyložený (jinak řečeno komerčně přitažlivý) hit, zároveň ho však k ničemu nepotřebuje. Dosah barevných songů jako již zmíněný „TV Man“, přetlakové znervózňující „Insomnia“, prožitkové „In My Dreams“ (synonymem dokonalosti jsou pro mne Savatage a v tomhle songu tu nedostižnost Olivovců nasávám plnými doušky), či kolotoč událostí v titulní „Badtime Stories“ není totiž v hitovosti, ale v maximálním a komplexním prožitku.
„Badtime Stories“ je funkční jako celek (znovu zdůrazňuji, že při tvůrčí vynalézavosti a hudební rozmanitosti desky udržet tohle pohromadě už vyžaduje notnou dávku umění) a působivé v každém jednotlivém okamžiku. Schopnost kapely dotáhnout vše do poslední tečky podtrhuje i symbolický booklet, který přesně podtrhuje (z přední strany) vzrušivě intenzivní psychorozervanost díla i jeho vyvrcholení (viz. zadní strana) v projasněném, laskavě zklidňujícím „The Way Of Stars“.
Velké věci nepotřebují velká slova. Netvrdím, že jsem už tohle odvážné album plně pochopil a vstřebal. Ono totiž pochopit čtvrtý rozměr není zrovna jednoduchá záležitost, ale ta nadčasovost a nadprostorovost desky je hmatatelná. Rozhodně ne při prvním (ale ani třetím či pátém)..) poslechu, ale když si dopřejete vydatnou ochutávku spousty chutí, nálad a přehršle kombinací, čeká na vás opojný (i když ne zrovna jednoduchý – sluchově i psychicky) zážitek. Bič na konzumenty a potěšení pro posluchače.
|
