Když v roce 2003 přišla Memoria s albem „The Timelessness“, prakticky vymazala z paměti svého předchůdce „Children Of The Doom“. Mohla za to (ruku v ruce) jednak optimistická skočnost a přístupnost skladeb a jednak živočišně šarmantní rozvernost čerstvé krve, zpěvačky Andrey Baslové. Memoria vše podepřela profesionálně vyvedenou prací, dostatkem nápadů a především specifickým zvukem violy. Tohle udělalo z „The Timelessness“ vskutku jedinečnou laskominu. Na následovníka věčného alba se čekalo pět let. Z přímého srovnání novinky se svým předchůdcem mi vychází poměrně paradoxní výsledek. Nevěřím tomu, že by „Ambivalent Ecstasy“ mělo dát zapomenout na „The Timelessness“. A kdesi v koutku mě mrazí z pocitu, že to není až tak nemožné.
Těžko říct, v jakém časoprostoru se Memoria v těch pěti letech pohybovala. Ač s identifikací základních poznávacích znamení není žádný zvláštní problém, zdá se, že na tváři kapely přibyla nejedna životní zkušenost a vráska (no, to je normální zrání, řekl by nejspíš Víťa Jakoubek…). Na jedné straně podstatně komplikovanější a propracovanější tvorba, na straně druhé temnější, důstojně odtažitější a méně přístupný, chvílemi až studeně zhrublý výraz. Zvláštní, svérázné a působivé kombinování zdánlivě neslučitelných světů – křehké poezie a chladně zkušeného (pozor, nikoliv vypočítavého) cynismu.
Celkově hrubší sound, ostřejší kytara, viola, která dostává oproti minulému dílu méně prostoru, ale kdykoliv se objeví, dokáže naprosto změnit charakter písně („High Spirits Too Low“, či Shed The Old Skin“), podobně využité klávesy, které si v povzdálí nenápadně malují, aby v momentě, kdy se jejich motiv útočně ryje do kůže, se staly ústředním bodem písně („Don´t Try“), doprovodné vokály a především suverénní zpěv, to jsou díly bohaté skládanky, do které není zrovna procházka růžovým sadem proniknout, ale která do sebe skvěle zapadá. Kolekce, kde vedle sebe přirozeně stojí agresivně nekompromisní šlehy („Faithless Prophet"), poeticky decentní sametovky („Splintered Heaven“), neprůhledně sentimentální složitosti („Lonesome Road“) i „popíkově“ (to jen v kontextu s ostatními skladbami) lehká vzpomínka na minulost („Solitude-My Life“). Melodický melancholický rock, který si zaslouží zvýšenou pozornost.
Z možnosti, zda navázat tam, kde skončilo chytlavé „The Timelessness“, či vyrazit na (alespoň částečně) neprošlápnutou cestu si Memoria vybrala tu obtížnější variantu. A zvládla jí s nadhledem ostříleného harcovníka, s drze a vyzývavě vystrčenou bradou (nejsem drzá, jsem upřímná, obvykle v podobné póze deklamuje mé robátko) a patřičně odpovídajícím sebevědomím. „Ambivalent Ecstasy“ je uvěřitelné a povedené album plné napětí, které (a to i když odhlédneme od minulosti) není zrovna jednoduché na vstřebání. Jako by Memoria vzala jedním skokem minimálně dva přirozené vývojové kroky. A snad proto se mi trochu stýská po lehkosti časů dávno minulých.
|
