Cherches la femme, chtělo se mi říct, když jsem se poprvé sklouzl po novém demíčku kladenské formace Munzifai „Živý nás nedostanou“. Pamětliv toho, že před necelými dvěma lety se mnou při poslechu jednoho z předchůdců (demo „Pravda“) třásly spíš rozpaky než chytlavá muzika, byl ženský hlásek to první, na co jsem u Munzifai začal slyšet. Při pohledu na personální rošády, které s Munzifai od vydání poslední nahrávky hýbají aktuálně, by se dalo říct spíš „kam čert nemůže, tam nastrčí ženskou" (holky, nic ve zlém ;-) ). Referovat o současném stavu Munzifai tak může být i lehce zavádějící, neb hybatelku pokroku Veroniku stačila mezitím vystřídat u mikrofonu nová posila Lucka a čtyř tlustých strun se ujala Šárka (vzhledem k tomu, že článek jsem sesmolil asi před měsícem a ze stránek kapely už zmizla i Lucka, nespoléhejte raději na reálnost personálního složení kapely…). Abychom si ušetřili zbytečné přešlapování kolem horké kaše, řeknu jen tolik. Odpůrci „echt“ českého bigbítu můžou rovnou přeskočit k bodovému hodnocení a nezatěžovat se dalšími řádky. Ty ostatní můžu potěšit, že na novince Munzifai lze zaznamenat posun laťky vzhůru. Aspoň trochu.
K tomuhle tvrzení mě vede hlavně první polovina čtyřskladbového dema. V úvodní „Táhnu dál“ kvituju především zpěv Jirky Štěpánovského, který od minulé sterilnosti dorůstá do chlapácké vyřvanosti s jasným výrazem. Ne nepodobné (právě i díky vokálu) poslednímu počinu stylově spřízněných D.N.A, hodně oživené skromným „chorálem“. „Někdy ty, někdy já“ – skladba, postavená na funkčnosti spojení hlasů Jirky a Veroniky a melodii, která tělem podvědomě zacuká. Neučesaná esence prosté tancovačkové halekačky, využívající kdejaká zaběhaná klišé a proto dokonale fungující. A jako bojovník za práva „přízemního“, nekomplikovaného a zábavného bigbítu (vědom si toho, že jde o marný boj a svět je úplně někde jinde), říkám, že tohle je vážně povedeně chytlavé. Druhá půlka nestíhá. Mdlý cajdáček „Měsíc“ je utahaná nezáživná záležitost, ve které se neděje prakticky vůbec nic, z letargie vytrhne alespoň naděje na kytarové sólo (ostatně to je jedna z věcí, na které bych doporučoval zapracovat celkově), to však není ničím víc, než pouhou povinností. O tom, jak relativní je držet se osvědčených nápadů, vypovídá „Živého mě nedostanou“. Je divné, aby ve chvíli, kdy se kapela vrátí do zajetých kolejí, to, co ještě před chvílí táhlo, bylo najednou otřepané a průhledné.
Co mi Munzifai vadí, je vytrvalá textařská neobratnost. Když už (např. v úvodní „Táhnu dál“) se začne zdát, že z kapely začnou padat smysluplná slova, obratem se je podaří zazdít veršovánkou, evidentně postavenou tak, aby spadla do pusy a do tempa („nechci vidět ten tvůj pláč, nechci vidět tvoje slzy, tak já a můj stín táhnem dál a to brzy“). No a když příště přidáte i trochu víc instrumentálního běsnění (já vím, už minule jsme konstatovali, že o běsnění nejde), tak, aby se i po téhle stránce začlo konečně něco dít, určitě to věci neuškodí.
Pro mě je to zatím stále druhá liga. Ale to „zatím“ je výraznější než minule. Odér toho, čeho se systematicky děsí tuzemští modernisté, totiž bigbítové tancovačky, je hodně silný. Osobně ho (v přiměřeně dávkovaném množství) za zásadní prohřešek nepovažuji a po procházce kompletní zveřejněnou diskografií Munzifai předpokládám, že i do budoucna s ním u téhle bandy člověk bude muset počítat. Ale laciné prohřešky z minula dokázali Munzifai částečně kompenzovat chytlavostí a vlastním výrazem (bohužel, v druhé půlce desky to platí i naopak). A vzhledem k tomu, že všechny dosavadní zářezy jsou označovány jako dema, tak věřím tomu, že při odpovědné autocenzuře (a stejně vytrvalé píli) se Munzifai můžou v dohledné dopracovat k solidnímu (ryze hevíkovému) debutovému albu.
|
