Thorovo kladivo opět udeřilo. Švédští vikingové se drží osvědčeného a pro ně příznačného hesla, „kuj železo, dokud je horké“. A po necelých dvou letech jsou zpět s novým albem.
Dříve „béčková“ kapela, které hrozil rozpad, se propracovala do první ligy a poslední dva tři roky se už vyhřívá na výsluní popularity. Hlavně je tomu tak u našich západních sousedů a u nás se pomalu jejich fanouškovská základna taktéž značně rozrůstá.
Amon Amarth se nedá upřít jejich pracovitost a nasazení, či zapálenost pro věc. Ale to, co tuto průměrnou kapelu dostalo do širšího povědomí, je šikovná firemní strategie vydavatelské firmy Metal Blade.
Co se týče lyrické stránky, zůstává všechno při starém a kapela se opět vydává na válečnou stezku. Po hudební stránce je to víceméně identické, jako na předchozích počinech této smečky.
Vše se odehrává v intencích melodického death metalu, který nenadchne, ale neurazí. Možná to dělá fakt, že se skladby převážně odehrávají ve středním tempu, takže se vám během poslechu (hlavně od druhé poloviny) dostaví stav letargie. Tu lehce rozčeří cella v předposlední skladbě „Live For The Kill“ v podání Apocalyptica, kteří mimochodem nejsou jedinými hosty. Dále svou troškou do mlýna přispěl Lars Goran Petrov z Entombed, který vypomohl z refrénem v „Guardians Of Asgaard“ a Roope Latvala z Children Of Bodom se mihnul se svým kytarovým sólem v „Twilight Of The Thunder God“. I když se zpěvák Johan Hegg pokoušel o nové (hlubší) hlasové polohy, stále jeho projev zůstává na můj vkus až moc monotónní.
Menší posun je vidět ve využití melodií, jimž Amon Amarth dali tentokrát větší prostor.
O produkci se postaral Jens Bogren, který ošetřil desku odpovídajícím zvukem a posunul „Twilight Of The Thunder God“ na lehce nadprůměrné dílo, ale nedokázal kapelu zbavit hluchých, vycpávkových míst.
Pro mě zatím nejpřijatelnější album z jejich tvorby. Snad příště bude zase o něco lépe.
|
