„All I ask of you is believe… in the hall of the Mountain King!!!“
Vidět Neapol a zemřít? Hm, to radši vidět (a slyšet) Savatage a pořádně si to užít! Proč do toho zase tahám Savatage? Je mi totiž naprostou (a stále větší) záhadou, proč Jon Oliva tenhle spolek nechává u ledu, když koncertní set jeho současné bandy Jon Oliva´s Pain stejně v drtivé většině tvoří skladby mateřského spolku… Ale nešť, pondělní dostaveníčko v pražském Exitu Chmelnice s Jon Oliva´s Pain rozhodně nepovažuju za nějakou náhražku a zaplaťpříroda za tuto příležitost zařvat si spolu s jedovatým Jonem (tedy tím nejpovolanějším) a jeho kumpány alespoň zlomek písní, které mají natrvalo čestné místo v mé truhle pokladů.
Vcelku překvapivý mi přišel fakt, že Jon Oliva´s Pain byly jedinou kapelou, která se v Exitu představila. Ale koneckonců, výhodu to mělo aspoň v tom, že ten shluk lidí, který dováděl pod pódiem, přišel přímo kvůli Jon Oliva´s Pain (nebo kvůli Sava? :-) ), takže se většina v playlistu v pohodě orientovala (nejlepší příklad asi u „Gutter Ballet“, kdy stačilo jen lehce naťuknout úvodní motiv a fanoušci už jančili) a moje obava z hluchých míst , která mě popadla přesně před měsícem na koncertu Serenity, kdy se lidičci naprosto nechytali na savatageovskou klasiku, se nenaplnila.
Famózní je pohled na tuhle šestku muzikantů. Hodně narostlí Jon Oliva a kytarista Matt Laporte, prakticky (až na čestné výjimky) neopouštějící svůj vymezený prostor, typicky americky sebevědomá dvojka, bicmen Christopher Kinder a basák Kevin Rothney, vytrvale se předhánějící v heroických gestech a nenápadně „zastrčeně“ statická dvojka kytarista Shane French (tedy on se díky své dlouhatánské postavě přehlédnout nedá) a klávesák John Zahner tvoří tým, kterému to bezvadně šlape. Připomínku bych mě snad jen k (ale to ze mě zase mluví – možná zidealizovaná – vzpomínka na originální Sava sestavu v roce 1997) provedení „Chance“, která, postavená na vokálním proplétání, nedosáhla na precizní dokonalost tehdejšího výkonu. Ale upřímně, jednak jsem to ani nečekal a jednak síla, i v poněkud syrovějším podání JOP, která z tohohle songu dýchá, je neskutečná.
Ač se Jon Oliva´s Pain prezentují jako kapela, o hrdinovi večera netřeba diskutovat. Díky tomu působila celkem zábavně „organizace“ davu pod pódiem – nejaktivnější chumel namačkaný pod Jonovým nástrojem a druhá půlka pódia téměř obnažená. Jon si svojí dlouhotrvající chvíli slávy vydatně užívá – háže kolem sebe vytrvale vtípky, laškuje s křepčícími slečnami, sem tam předvede vysmátého čertíka (těm, kterým se podařilo zaujmout ideální pozici, ve které logo kapely, pověšené na zadní stěně, vyvolává zdání, že Jonovi už definitivně narostla andělská křídla, se tak mohl zjevit Jon ve své dokonale démonické podobě :-) ), když už sáhne do jiných kláves, než je potřeba, rázem z toho udělá teatrální epizodku („áá stop, stop, to byla chyba…, a teď druhá… a třetí… :-)“ ) a při tom nasazení, které do svého zpěvu dává, mu sporadické hlasové uklouznutí jistě každý rád odpustil.
Vrchol večera? Naznačil jsem již v úvodu – „Believe“ a „Hall Of The Mountain King“. Co jiného, že? U „Believe“ dal Jon diváctvu dostatek prostoru si zpívnout a řeknu vám, že ze sborově „mohutného“ zpěvu osudového textu mě mrazí ještě teď. A Jonův šílený štěkaný řev v závěrečném songu? Extáze!!! Vzpomínku na události z před dvanácti let vyvolalo i nazvučení kapely. Tenkrát jsem neslyšel tři dny, nyní došlo jen na vytrvalé ještě dopolední hučení Niagarského vodopádu v uších, ale kouzlo večera nemohl ne úplně ideální zvuk zahnat.
O Jon Oliva´s Pain je známo, že k přídavkům se příliš často neuchylují. Škoda, protože atmosféra, která v Exitu po skončení setu Jon Oliva´s Pain panovala, si přímo žadonila o další kolo. Příznivci vydrželi povzbuzovat až do okamžiku, kdy chlapíci z doprovodu začali rozebírat scénu. Pak už nezbylo nic jiného, než jen ulovit podpisy a pár fotek v předsálí, či pokecat s kýmkoliv z kapely.
Netajím se tím, že cokoliv spojeného s Olivovci je má srdeční záležitost. Ostatně takových nás v Exitu bylo evidentně víc. Na konečné hodnocení večera to však snad zásadní vliv nemá. Objektivně vzato, šlo o perfektní koncert. Subjektivně vzato, v uších mi hučí, v krku mě bolí a lehce chraptím (podle toho se přece pozná správný koncert, ne?) a zase jednou jsem měl slzy na krajíčku („all I ask of you is believe…“). Díky, Jone!
Playlist: City Beneath The Surface, Sirens, Through The Eyes Of The King, Heal My Soul, Tonight He Grins Again, Chance, All The Time, Stories, Gutter Ballet, Walk Upon The Water, Firefly, Hounds, Believe, Jesus Saves, Sleep, Hall Of The Mountain King
|
