V putování po netradičních destinacích tentokrát míříme do Argentiny. A dnes půjdeme ještě dál v tom, že si na paškál bereme kapelu zpívající v rodném, tedy španělském jazyce. Takových uskupení je na metalové scéně logicky mnoho, jen nejsou pro "nemainstreamové" hlasové znění tolik protěžované a známé. Přitom se v těchto vodách dá odchytit plno zajímavých power metalových rybek. Namátkou třeba TIERRA SANTA, DRAGONFLY, AVALANCH, OPERA MAGNA, ARPEGHY, ADGAR, nebo folkově ladění LANDÉVIR. Je to asi jako s českými interprety, kteří si pěním v rodném jazyce vyortelují rozsah své působnosti, která stěží překročí jiné než slovenské hranice. Ovšem argentinský, potažmo jiný španělsky "mluvící" trh má oproti naší zemičce mnohonásobně větší kupní sílu, takže se tamní spolky podobnou problematikou zaobírat vůbec nemusí. A potom...zpěv v rodné řeči netahá za uši jako některé neumělé pokusy o angličtinu, ale hlavně: "metalová" španělština zatraceně dobře zní!
A někdy je to také jediný rozlišovací prvek od nám známého pojetí power metalu. Např. argentinská kultura je ovšem již tolik nasáklá evropským folklórem, že se tomu našinec nemůže vůbec divit. Něco by se ale možná přece jenom našlo. Pokud bychom za "tradiční" jižanský prvek považovali například průzračnou melodičnost písní jako je "Felicita", "Che Sara", "Piccolo Amore" a dalších, tak můžeme tento charakter v klidu přenést i na muziku IMPERIO. Ti jsou totiž něco jako metaloví RICCHI E POVERI (bez zpěvačky, ovšem). A protože já u zmíněných pop hitovek vrním blahem, spojení s elektrickými kytarami pro mě musí zákonitě znít jako rajská hudba.
"Paz En La Tormenta" ("Klid v bouři") je druhým - a zatím posledním - albem kapely vzniklé v roce 1996 a dnes ve své činnosti bohužel stagnující. My se však nacházíme na počátku nového tisíciletí, kdy popularita skupiny dosahuje svého vrcholu, když předskakují třeba GAMMA RAY nebo STRATOVARIUS. A o co že jim na dnes hodnoceném albu jde?
Rozhodně se nejedná o žádný originál, naopak, IMPERIO si do not dávkují tisíckrát slyšenou, heavy/speedovo-klišovitou gramáž, včetně poloamatérského zpěvu i zvuku. Jenže ono je to všechno tak zaníceně podáváno, že se to nějakým polarizačním zázrakem obrací ve stejně zaníceně poutavý zážitek. Ale uznávám, že to platí jenom pro totální speed maniaky. Umím si představit jedince, dokonce i žánrově spřízněné, kteří si při poslechu budou ťukat na čelo, ti méně odolní třeba i rvát vlasivo z květáku. Z hudebního hlediska skutečně nejde o nějaký skvost, jenže určité obsahové nuance ve mně vyvolávají tak příjemné pocity, za které jsem ochoten se třeba i rvát, případně padnout na "rozumově" zoraném bojišti! :-)
Už první, po-intrová skladba, "Sera Una Gran Victoria" (něco jako "Tomorrow" od STRATOVARIUS) je vyasociovaná pláž, nalitá sytě žlutou sluneční září, s orosenou skleničkou piňakolády v ruce a jemnohmotnou vibrací nikdy nekončící pohody. V této náladě si prohovím většinu alba a krom výše zmíněné písně si se stejnou intenzitou vychutnám také "ingredience" desáté "Voy A Tu Encuentro".
Nemám rád příkrá rozhodnutí, páč nic není vyloženě černé nebo bílé (neonacisti by asi nesouhlasili, ale koho to zajímá!?). V případě IMPERIA se ale rozpětí mezi oblibou a nesnášenlivostí vyhrocuje až ke krajnosti těchto bodů. Závisí to na mnoha faktorech, které se při nejlepší vůli nedají rozsoudit ničím jiným než samotným poslechem. Mé nasměrování nechť je nejvíce adresováno těm, kterým se nezkřiví obličej hnusem ani při poslechu těch nejklišovitějších melodií. Ale co je to TO klišé? Něco, co je častokrát (někdy do zblbnutní) opakováno pro svou líbivost a OVĚŘENOST. Kvůli tomu to ale ještě (pseudointelektuálně) nezavrhneme. Když vám chutná pizza, taky si ji nepřestanete dávat kvůli "rozumům" nějaké zdravé výživy. Maximálně občas zkusíte jinou příchuť.
Všechny písně této desky nemají stejnou sílu, za což je nutno strhnout nějakou tu bodáž. Některé momenty tohoto alba ovšem dokážou svým nábojem vytvořit sugestivní, pronikavé, mnohdy až melodramatické napětí.
|
