V úterý 9. 6. 2009 se v pražské Tesla aréně odehrálo bouřlivé vystoupení americké nu-metalové kapely Korn za podpory dvou českých kapel, jmenovitě Atari Terror a the.switch. Ohlas u fanoušků byl jen a jen pozitivní a tady je popsána akce mýma očima, ač musím říct, že jsem Korn viděla poprvé… a možná i naposledy.
Doufám, že skalní fanoušci kapely Korn odpustí, ale můj report bude čistě z pohledu laika, co se kapely týče. Rozhodně to pro mě byla velká zkušenost, když jsem v úterý postávala před Tesla Arénou a prohlížela si budoucí návštěvníky koncertu, kteří chtivě mačkali v rukou své lístky - ať už na sezení, stání a nebo přímo pod pódium.
Zmatené sekuriťáky tu nemá cenu řešit, ale rozhodně stojí za zmínku první předskok, čili emo-crossoverová kapela z Prahy - the.switch! Když kapela začínala, pod pódiem se hromadilo už poměrně dost lidí a na první pohled bylo jasné, že tam nejsou jen proto, aby si zabrali nejlepší místa na hvězdu večera. Zpěvák kapely, velice komunikativní a mile působící, rozhodně věděl, co jeho fanoušci chtějí vidět a především slyšet. Mě osobně kapela na poslech nezněla špatně, ale jediný kousek, na který jsem byla upozorněna, a který mi z celého jejich vystoupení utkvěl, byla písnička "Akvárium", při které se celé jeviště zahalilo do modrých světel a publikum nadšeně poskakovalo pod stage. Myslím, že the.switch, byli velice dobrým začátkem koncertu.
Jako druhý předskok šli na řadu čeští Atari Terror. Bohužel musím říct, že názor lidí, kteří postávali na tribunách a taky mimo sál, byl čistě negativní, nechali se slyšet, že Atari Terror jsou „příšerní, neposlouchatelní a rozhodně by už tam měli pustit Korny.“ Na mě kapela působila velmi splývavým dojmem, ač se zpěvák snažil, seč mohl. Nevím, ale věřím, že si i druhá kapela večera našla mezi bůh ví kolika hlavým davem své příznivce, jak by taky ne, když vyhrála soutěž o předskok.
A bylo to tady, bedňáci na stage, chvilka ladění, v hale téměř plné světlo. Na předních zábranách namačkaní fanoušci různého věku, dychtiví a upocení. Naštěstí je dvojice ze záchranné služby v době příprav svlažovala rozprašovačem, aby nedošlo ke kolapsu, ke kterému mnozí neměli daleko. Nedočkaví fanoušci několikrát začali skandovat jméno kapely a při sebemenším náznaku, že už by se mohlo začínat, se halou ozvalo souhlasné mručení, pískání a ječení plné očekávání.
První plus, které u mě Korn měli, byl fakt, že začátek nijak neprotahovali a začali, dle mého odhadu, po půl hodině po druhém předskoku.
První tři písničky, které jsem strávila pod pódiem ve fotoprostoru utekly jako voda a já najednou byla zase zpátky mezi lidmi a došlo mi, že z těch první tří písniček mám jeden slitý dojem. Jen hezky poslouchej a přemýšlej, co ty lidi na téhle kapele tak bere, říkala jsem si a pozorovala nadšený dav, který nadšeně zpíval se zpěvákem kousek ode mě. Překvapilo mě, jaký tu panoval gerenační rozdíl mezi fanoušky. Od mladičkých klučinů, patnáctiletých fanatických holčin, přes zralejší dorost až po padesátileté taťuldy, kteří se rozhodně nedali zahanbit mladší generací, co se užívání si koncertu týče.
Další plus u mě kapela získala svým přístupem. Usměvavý zpěvák, rošťácký basák a trošku záhadný kytarista tvořili dohromady opravdu zajímavý, mile působící, trojlístek, v zádech s dynamickým bubeníkem a zbytkem hudební základny, která se do popředí moc nedrala, ostatně nebylo moc proč.
Velkým překvapením pro mě bylo, když si téměř v půlce koncertu zpěvák přinesl na stage dudy (nebo nástroj jim podobný) a ze začátku zcela sám, později s doprovodem, zahrál instrumentál. Další atrakcí, když byly dudy odloženy, bylo zpěvákovo jasné požádání, že kdo zná příští song, ať kouká zvednout prostředník. Hala se okamžitě naplnila zvednutými pažemi se zdviženými „middlefingers“. Ke své smůle jsem jméno písničky zapomněla a rozhodně mě to mrzí, protože to byla první, která mě ten večer opravdu zaujala.
O chvíli později se zpěvák s publikem rozloučil zpěvným „good by“ a trojlístek byl pryč. To přeci nemůže být konec, napadlo mě, protože dav se rozhodně nehodlal z podstage hnout. A opět skandování a řev a pískání… Ano, nechali nás čekat docela dlouho, ale potom se ozval instrumentál a já koukala jak vyvoraná myš, když se celá hala, až na pár jedinců, ocitla na kolenou. Co to má sakra být? Bezradně jsem se rozhlížela a trošinku udiveně se tvářil i zpěvák, který se objevil na stage. Ale hned potom, co se song rozjel, stála hala zase pevně na nohou a zpívala ze všech sil. Následovaly další dvě písničky a na to už opravdový konec celého večera.
Bylo to fajn, byla moje první úvaha. A Korn dostali další plus za spád vystoupení, nápaditost a milý projev. Z místních tamtamů jsem ještě zaslechla, že zpěvák měl před časem vážné zdravotní problémy, ale když si na něj vzpomínám, tak na ně rozhodně nevypadal, možná proto, že se nechal strhnout příjemnou atmosférou, za kterou mohli čeští (a sem tam zahraniční) fanoušci, a na své problémy zcela zapomněl.
Mimo jiné, zaznělo i pár coverů jako například „We Will Rock You“. A opravdu mě mrzí, že nejsem takový znalec, abych mohla říct, které songy si mohli fanoušci vychutnat. Za sebe shrnuji, že Korni nebyli špatní, ale doma bych si je asi nepustila. A když na koncert, tak jedině kvůli atmosféře a té písničce se zapomenutým názvem.
|
