Zazní-li v České kotlině jméno Arakain, předpokládám, že každý, kdo kdy zakopl o tvrdší muziku, bude stoprocentně doma. Tvorba a význam této legendy je dostatečnou zárukou (i pro široké spektrum odstínů metalu, kterými za svojí kariéru Arakaini prošli), že se najde řada následovníků, kteří budou sát život z jejich kořenů. Ovšem těch, kterým se to smysluplně podaří, zase tolik není. A těch, kterým se to nejen podaří, ale ještě navíc znějí natolik svojsky, aby se jeden hned neofrňoval nad zbytečnou kopírkou, takové aby člověk pohledal. Najdou se, naštěstí. S debutovým albem „Vzpoura otroků“ mi českobudějovická kapela Blamage do téhle rovnice ještě úplně nezapadla (nicméně výstražné světýlko bliklo). S novinkou „Exit Absolut“ už si spokojeně mnu ruce a uznale kývám hlavou do svižného hard and heavy rytmu.
Doufám, že Blamage nebudou protestovat, když se Arakainem (i když pochopitelně na desce najdete vliv i dalších spolků), coby pomocnou berlí, budu při hodnocení „Exit Absolut“ vytrvale ohánět (nezapomeňte, prosím, ale na zmínku o výrazné svébytnosti kapely, je velice podstatná). Na svojí desce Blamage totiž dokázali přirozeně pospojovat to, co příznivce naší tuzemské metalové veličiny může rozdělovat – odlišné vyznění všech tří kapitol, ohraničených jednotlivými arakainovskými zpěváky. Najdete přímočaré chytlavé melodie i moderně uštěkané útočné okamžiky, nápadité riffy i neposedné kytarové malování, vyzrálé i ironické texty (vážně smekám), které přirozeně, bez nějakého znásilňování, padnou do pusy a přitom mají myšlenku. A celé to pospojování kompaktně drží pohromadě. Pomáhá tomu jednak celková délka nahrávky (i když nevím, jestli „Exit Absolut“ je výsledkem důsledné selekce tvorby nebo kvalitní a jisté plodnosti autorů :-), je to pro případné následovníky jasný důkaz, o kolik je rozumnější nasadit devět jasných tutovek, než nabízet maximum toho, co se kdy ve zkušebně vylíhne) a jednak velice schopný zvuk, pocházející ze studia Miloše Dodo Doležala.
I mé největší tipy souvisí s Arakainem. „11.přikázání“ s excelentním melodickým refrénovým tobogánem a vynikajícím textem (nejen kvůli slovům tuhle atmosférickou záležitost s čistým svědomím řadím bok po boku s „Apage Satanas“). Ač na mě při čtení působí text skladby „Krev mojí krve“ poněkud kostrbatě, zasazený do hudebně vláčné reality a následného hromobití tvoří tahle skládanka ve finále jeden z nejsilnějších okamžiků. Ódu na klasický hevík se současnými vlivy, citem pro zdánlivě nesnadné (a přitom tak přirozené) melodie a civilně intenzivním vokálem (znovu se ohánět pojmem „přirozenost“ je asi motáním se v kruhu, a i když si pochvalu zaslouží celá banda, je pro mě právě jistý hlas Milana Černocha tou třešní na vydařeném dortu) kluci vyseknou v „Závrati“. A když už bych našel určitou schematičnost v hudbě (např. „Konec iluzí“), Blamage opět kontrují brilantní textovou ironií.
Někdo efektně tahá králíky z klobouku (někdo si je hýčká v kopáku - viz. sympatický obal desky ;-) – a jiný z klobouku přirozeně tahá podařené fláky. Doufám kluci, že vaše „…nás nic nezlomí“ („Konec iluzí“) se stoprocentně vyplní. Kdyby další osud Blamage záležel jen na síle hudby, obavy o jejich existenci a budoucí úspěšnost (i s ohledem na posun od „Vzpoury otroků“) bych neměl ani v nejmenším.
P.S. Smysl pro humor bude Blamage zřejmě vlastní, viz. poděkování v bookletu fanouškům za podporu a za to, že kapela nemusí pracovat a může se živit jen hudbou. Pánové, za tuhle desku bych vám to vážně přál ;-).
|
