Je jen otázkou, jestli si lebedit nad tím, že tohle cédéčko slušně šlape a nenudí, nebo spíš žehrat nad tím, že se za celou dobu na něm nenašlo nic tak přesvědčivého, co by mě přinutilo sjet ho znovu s pocitem, že si ho vychutnám, nikoliv jen strávím. Jestli je to tím, že „Krok do nezná…“, ach, promiňte, možná máte pocit, že tady něco chybí. Jako byste spadli doprostřed přednášky a úvod nikde…? No, možná to bude tím, že přesně podobným pocitem na mě v konečném součtu působí album „Krok do neznáma“ dobrušských Armalion. Ať do něj vpadnete z kterékoliv strany (pominu atmosférické intro a první skladbu) ta nálada, která vás obejme, si příliš nezadá s neměnnou matematickou konstantou. Pokud vás tohle přirovnání krapet děsí, nezoufejte. Jak známo, najdou se i tací, kteří se do matiky dokáží zbláznit. A z některých skladeb klíčí dostatečně velká naděje, že z aktuálně lehce plochého kvádru začínají vystupovat obrysy vlastního ksichtu Armalion.
Kapela sama sebe zaškatulkovala coby metal – metalcore. Dejme tomu, osobně bych se podstatně víc oháněl pojmem thrash metal (byť usedlejší a usazený ve vláčnějším tempu) s coreovým zpěvem (pokud existuje nějaká hranice mezi řevem a zpěvem, tak u Armalion se i ten uřvanější z vokálů –zaplaťpámbu – pohybuje i na zpěvnějším území). Za největší bolest desky považuju nevyrovnanost skladeb. Hodně chytlavá „Past“ s vitální kombinací čistého a hrubého vokálu – z nichž ani jeden není vyloženě „tažný“, ale kombinací vzájemných přihrávek se Armalion dostávají do útoku strašně snadno - živými,ustavičně klokotajícími kytarami i výživným melodickým sólem na straně jedné, na straně druhé např. schematická „Slzy Země“, která rychle vyčerpá potenciál chytlavého riffu a zůstane jen odvar. Což je ostatně bolest nejméně půlky skladeb – v nejlepším se má přestat, rozmělňování nápadů neúměrnou délkou spádu desky nepřidá.
Nejvýraznější pocit, který z „Kroku do neznáma“ mám, je intenzivní hledání ideální parkety pro vlastní vyjádření. Osobně bych víc vsadil na atmosféričtější kousky – zde reprezentované např. nadýchnutějším „Králem temna“, ve kterém sice náznak zpěvného chorálu nepůsobí zrovna jistě, ale minimálně drsnou náladu skladby prosvětlí a vytrhne ji z jednotvárné roviny. Z té vykoukne i zhrublá brichtovsko-acceptovská (nejen kvůli názvu) variace na téma „bigb-eavy“ „Metal Hearts“. Nicméně, je to zvláštní, nejpřístupnější skladba na desce a přitom zrovna tuhle parketu nepovažuju pro Armalion za ideální…
Zásadnější připomínky nemám ani ke zvuku. Nakolik za to může zkušenost s tím, že nahrávky z hradeckého Music Hell studia obvykle znějí poněkud ploše a utopeně a u „Kroku do neznáma“ mě potěšila třeba dobře slyšitelná a výrazná basa (ale nebral bych to vyloženě jako z nouze ctnost), nechám na vás. I když možná i zvuk je jeden z důvodů, proč aspoň půl bodíku ještě nepřihodit. Do karet hraje Armalion především jejich věk. Budu-li jej brát jako polehčující okolnost, pak kluky za „Krok do neznáma“ pochvalně poklepu po ramenou (i když razance poklepávání bude dost silně ovlivněna právě perspektivností spolku). Odmyslím-li si jej, vychází mi deska Armalion jako jedna z řady dobře poslouchatelných, ale nikterak ohromujících tuzemských novinek.
|
