Nedaleko Plzně, v přívětivé vesničce Spálené Poříčí, se na velké zelené ploše bývalého letiště mělo během tří dní setkat něco málo přes šedesát kapel, ať už českých nebo zahraničních. A tady je malá ochutnávka…
Aby mi čirou náhodou z Basinfire festu něco neuniklo, byla jsem ochotná na místo konání dorazit už o den dříve. Přivítalo mě příjemné prostředí a neuvěřitelně obrovská zelená plocha, na které se měl festival konat. To, že cesta k cíli od zastávky autobusu vedla poněkud do kopce bylo zapomenuto díky odměně v podobě výběru místa vhodného k ubytování.
Dalším překvapením byl i večerní program, který jel zatím na jednom pódiu a to Rock radiu stage, která byla pod střechou velkého bílého stanu. To, že program bude trvat do brzkých ranních hodin a nenechá ucestované návštěvníky festivalu v klidu vyspat, se nakonec ukázalo jako překvapení nemilé.
Ale ráno svítilo sluníčko, nebylo kam spěchat a byl čas na obhlídku terénu. V areálu byly krom zmíněné Rock radio stage ještě dvě venkovní, jedna větší a druhá menší, jak už to ostatně tak bývá. Na první, větší, se hned ve dvanáct na úvod festivalu předvedla v záři slunce kapela Maelström. Nedočkavci, kteří už měli postavený stan, se šli zvědavě podívat, co že se to děje a myslím, že ti, co kapelu neznali, byli mile překvapeni, stejně jako já. Dle mého názoru na úvod dobrá trefa.
Zbytek odpoledne se ztrácel v řešení organizačních zmatků, popíjení kofoly, pojídání párků v rohlíku a okukování areálu. Pro mě osobně se nic důležitého nedělo a proto jsem byla ráda, že můžu sedět pod deštníkem, schovaná před všudypřítomným vedrem, a těšit se na večer.
Ten pro mě začal kapelou Arakain, na kterou jsem byla osobně zvědavá, protože ji mám převážně spojenou s osobou zpěváka Aleše Brichty.
A na samotných návštěvnících festivalu bylo vidět pouhým okem, že tahle kapela tu má velké zastoupení. Trička, kalhoty, vlajky, to vše s názvem Arakain bylo k vidění téměř na každém kroku. A koncert samotný? Nebylo to špatné, fanoušci si jistě přišli na své, ale mě, čím dýl jsem show sledovala, se slila v jedno. Ale to neznamená, že vystoupení bylo špatné, to vůbec ne.
V zákulisí zatím vznikly trošku zmatky, protože francouzská Dagoba, která měla přijít na řadu hned po Arakain, přijela pozdě a tak to pro náhodného pozorovatele chvíli vypadalo (dle toho, jak se následující kapela Sonic Syndicate činila kolem stage) že by mohlo dojít k výměně. Ale nakonec se tak nestalo, Dagoba nastoupila jak měla a fanoušky to rozhodně nenechalo chladnými. Díky světlům nazelenalý zpěvák si někdy v půlce koncertu rukama vytyčil mezi fanoušky „bojovou arénu“ a nechal je doslova porvat se mezi sebou.
A konečně měli přijít na řadu švédští Sonic Syndicate. Viděla jsem je letos už dvakrát, ale na tuhle show jsem se, kdo ví proč, těšila ze všech nejvíc. Atmosféra dýchala očekáváním a příval energické hudby, která v zápětí přišla, byl strhující. "Jailbreak", písnička, která bývá na jejich koncertě první, zazněla překvapivě až druhá v pořadí. Dále byly ke slyšení z řady dalších "Powershit" a "Jack of Diamonds".
Oba zpěváci, uhnízdění na svých nepostradatelných bedničkách se předháněli, jako by šlo o to, kdo z nich je lepší, kytarista Roger klasicky poletoval po stage jako čertík, který vyletěl z krabičky, další kytarista Robin vypadal, jak když nemá na práci nic jiného, než utíkat před chtivými fotografy a rozsekla to nakonec zákeřná basačka Karin, která s přehledem skopla pet lahev, která přilétla na stage, rovnou mezi ně. Ale i přesto stál tenhle nářez za to, i když zvuk nebyl stoprocentní, jak se mnozí fanoušci shodli.
Na závěr večera se měla předvést rocková opera Antigona. Další věc, která mě zajímala, jak z hlediska hudby, tak z hlediska uchopení celého vystoupení. Zprvu to nevypadalo špatně. Řada okostýmovaných zpěváků a muzikantů, spousta nástrojů, ale! Nekonečné zvučení a ve výsledku nepříliš přesvědčivá show, zmatený klávesák, který neviděl na nástroj a podobné excesy mi totálně zkazily celý dojem z vystoupení. Nutno jen podotknout, že zazářila zpěvačka Bára Zemanová.
Ale i přes všechny nedostatky, které den měl, se dalo říct, že první den festivalu stál nepochybně za to. Plný sluníčka, emocí a dobré nálady končil něco po půlnoci a my se začínali těšit na sobotní nářez.
|
