SAIDIAN jsou považováni za druhořadý klon EDGUY. A muzika opravdu připomíná ranější fázi této dnes už kultovní kapely, přičemž jejích kvalit skutečně nedosahuje. Co je ale skoro totožné, je zpěv. Markus Engelfried budí svým hlasovým zabarvením velmi rozporuplné reakce. Zejména ve vyšších polohách je od Tobiase Sammeta téměř k nerozeznání. Což ale logicky také znamená, že nezpívá vůbec špatně. Jen prostě bude pro posluchače někdy hodně těžké se přes tu neuvěřitelnou podobnost přenést. Pro EDGUY REVIVAL by nemohl být nalezen lepší adept. Ale pro seriózní skupinu hrající skoro stejný žánr a pocházející navíc ze stejné země? Tady smíšené a leckdy i posměšné ohlasy prostě přijít musely. Samosebou se nabízí velká řada dohadů, do jaké míry že jde o finance lákající kalkul, nebo jestli se jedná jen o (celkem) nešťastnou sadu náhod. My se budeme držet té slušnější verze a své soustředění věnujeme jen a pouze hudebnímu potenciálu skupiny.
"Evercircle" je třetím albem kapely, založené klávesákem Markusem Bohrem v roce 2004. Debut přinesl celkem příjemný heavy spídek (i když vyloženě rychlých sypaček najdeme v celé historii skupiny pomálu, ale speed je především o melodiích, zvukovém a výrazovém vyjádření). Dvojka "Phoenix" ovšem zabředla do (až na pár výjimek) podprůměrných vod a nezachránil ji ani hostující Jon Oliva. A novinka se z těchto blátivých shitů naštěstí celkem se ctí dostala.
I přes precizní hráčské výkony se ovšem nedá mluvit o nějaké živé vodě. SAIDIAN vaří z instantních žánrových pytlíků a takový způsob přípravy může zachránit pouze slušná prezentace a servis. To znamená obal: ten byl podařený ve všech třech případech. Poté zvuk: i ten máme škatulově přesný. A to nejdůležitější? Nu, je to všechno o (většinou) prvoplánových melodiích. Jenže ty jsou v některých případech tak chytlavé, že i přes silně nepůvodní tvůrčí ingredience některé chody s chutí zblajzneme a ještě si potom labužnicky "po japonsku" krkneme.
Jako třeba při úvodní "Out Of The Shadows" (jede se bez intra, věřili byste tomu?). Slušná spídovka, která mě po dlouhé době donutila rozevřít pusu (skoro) od ucha k uchu. Hned u skladby "Tokyo" mě ale smích přešel. Jde o cover hitu z roku 1981 od CRAFT a je asi jasné, komu jde vstříc především. To se ale nedá nic dělat, kdyby se podobná muzika nejvíc prodávala u nás, určitě bychom se dočkali svých songů jako "Praha" nebo "Brno". Ale kdo by o to stál, že? A zde už není vůbec čeho litovat, protože jakost písně v refrénu brutálně zakopává o svou vlastní podbízivost. Dále se přes střednětempé, nikterak výrazné, ale ani průšvihové skladby dostaneme k sedmé "Moonlight's Calling", od které se vrtule kvality začne točit mnohem větší rychlostí, která mě osobně nejednou vynese hodně vysoko nad zem. Do samotného nebe pak proniknu s písní "The Princess", jenž se stala mou "hymnou léta".
Kdo se tedy dokáže povznést nad podobnost s EDGUY, může být mile potěšen. Navíc není vyloučeno, že z úplně stejného důvodu bude album někdo přímo vyhledávat. Třeba ti, kterým nesedí čím dál více rockovější poloha Sammetovců a zasněně vzpomínají na období kolem "Theater Of Salvation". Pro mě osobně je album "Evercircle" nikterak objevným, přesto však hodně příjemným překvapením "okurkové sezóny".
|
