Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným… Díky neustálým vodním pozdravům z vršku jsem trochu trpěl obavou, jak to na letošní Benátské noci bude vypadat. Vzpomínka na loňské občasné aroma bahenních lázní mi ještě lehce strašila v hlavě a letošní první poněkud učvachtaná procházka areálem potvrdila, že ani Malé Skále se vodní proudy nevyhýbají, naštěstí první den festivalu se obešel bez jediné kapky deště.
Při pohledu na rozpis pátečního programu byly hlavní body mého programu jasné – Metalinda a Tarja Turunen. Metalinda proto, že jsem byl zvědav na to, jak tahle pro mne legendární kapela zní naživo dvacet let od svého největšího vrcholu a u Tarji asi není co dodávat. Obzvlášť, když se v její koncertní sestavě měl (oproti loňskému představení v Praze) představit kytarista Kiko Loureiro a basák Doug Wimbish. No a do rozpisu toho, po čem jsem chtěl hodit oko se přiřadili i SPS, Monika Agrebi, Divokej Bill, Citron, Walda Gang, Paradise Lost a Vítkovo kvarteto. A protože páteční odpoledne a večer si atmosféru Benátské noci užívala i kolegyně Ver, mohly naše „kolektivně“ zvědavé oči a uši zachytit přece jen trochu více dění a vám můžeme nabídnout lehce simultánní komentář.
Díky pozdnímu startu, lehkému zakufrování (jak jsme tu odbočku na Turnov mohli přehlédnout, když tam jezdím poměrně často, nechápu…), neplánovanému pochodovému cvičení (zaparkovat v Malé Skále se ukázalo jako docela slušný ořech) a poněkud déletrvajícímu vyřizování formalit se mi podařilo prošvihnout SPSku i Moniku Agrebi, takže první slovo patří Veronice.
Vzhledem k tomu, že na hlavní stagi hrála Vypsaná Fixa, kterou opravdu v oblibě nemám, tak jsem se rozhodla zabrouzdat na Coca Cola stage. Zrovna se na pódiu objevilo seskupení HARLEJ, a tak jsem se rozhodla, že se podívám na ně. Přeci jenom mám doma jejich CD z roku 2000 „Zastavte tu vodu“, které obsahuje mé oblíbené písně „Svařák“ a „Pověste ho vejš“. Harlej je kapela, která staví na textech o ženách a alkoholu, což funguje skvěle, protože posluchači od nich ani nic jiného nečekají. Já si ještě pamatuju, jak v Harleji zpíval Vláďa Šafránek, ale teď jsem měla poprvé možnost vidět Tomáše Hrbáčka, který Vláďu za mikrofonem vystřídal. Musím říct, že Harlej na publikum působili skvěle, spousta lidí znala i texty a nejvíce se chytly již dvě zmíněné písně. I já jsem si vystoupení užila a po jeho skončení se začala poohlížet po tom, kam bych se vrtla.
Díky zpoždění se mi podařilo hodit jen jedno oko na ČECHOMOR a docela mě mrzelo, že jsem nezůstal déle, energická poetičnost tohohle souboru fungovala od samého počátku jejich vystoupení dokonale. Mrzelo mě to o to víc, že čekání na začátek vystoupení Metalindy se protáhlo na dlouhou půlhodinu. A protože časový rozvrh je časový rozvrh, stihla METALINDA, opět hrající v sestavě se zpěvákem Romanem Čiefem a basákem Fero Gašparíkem, odehrát jen pět skladeb („Víla, Zaľúbená žaba, Na plný plyn a na plnú lásku, Tak aspoň chvíľu to so mnou skús, Slnko nevychádzaj“ ) a už se kluci zase poroučeli z pódia. Celé mi to přišlo, jako když rozbalíte nanuk a nemůžete ho dolízat. Zachutnalo, navnadilo (i když první „půlka“ setu byla krapet zvukově rozháraná)… a při pohledu na chystaný playlist má nostalgická dušička jen tiše zaúpěla – podle solidní návštěvy ve wigwamu, kde Metalinda hrála a příznivého ohlasu na tu špetku metalindí muziky jsem evidentně nebyl sám. A tak ti, kteří se nedočkali Jána Ámose Džínového, Jága či Kovového krále snad aspoň vezmou za vděk těmi několika větami, které jsem po vystoupení Metalindy stačil prohodit s Peterem Sámelem:
Ahoj Peťo, co na tohle říct, není ti líto, že se sem ženete takový kus světa a zahrajete jen pět písniček?
No, prý je to naše chyba a já uznávám, že ano. Měli jsme tu být včas, ale živly nemůžeš předpokládat. Na Slovensku byla včera smršť, jsou tam popadané stromy přes dálnici, tam jsme se chvíli zdrželi a v Hradci Králové byl přes cestu zkřížený kamion. Najeli jsme navíc stopadesát kilometrů a s tím jsme nepočítali. Někdy se to nedá, a to jsme ještě jeli všude stočtyřicet i na místech, kde byla třicítka. Jsme rádi, že jsme nikde neplatili pokutu.
Takže na plný plyn a na plnou lásku?
Přesně tak, jak říkáš. Na plný plyn, na plnú lásku a o život.
Už dlouho jsem o Metalindě neslyšel, naposledy jsem registroval u nás nesehnatelné album „Biológia“, takže co u vás nového?
Metalinda od alba „Biológia“ udělala další cédéčko, nazvané „Metalinda 13“, šťastné číslo a od tohoto roku oslavujeme dvacet pět let existence kapely.
Jak je budete slavit, bude nějaká speciální akce, turné,CD, DVD?
Chystáme se udělat nějaké DVD, chystáme nějaké koncerty i tady v Čechách, těšíme se na naše příznivce, viděl jsi, že jich tady bylo fakt hodně a dokonce nás nechtěli ani nechat odejít z pódia, což nás velice potěšilo. A tak jediné, co nám dneska zbývá, je pořádně se opít (smích).
Nevím proč, ale WOHNOUT jsem nikdy neměla ráda. Důvodem byl možná hlas Matěje Homoly, každopádně když je hráli na kterékoliv hudební stanici, většinou jsem hned přepínala. Ani jsem neměla v plánu se na jejich vystoupení podívat, ale kamarádka mě přesvědčila, a tak jsme vyrazily. Už po první písničce jsem si říkala, že to není zas tak špatné, a když Wohnout nasadili hitovku „Vrátnej“, jejíž klip podle mého názoru nemá chybu, pozměnila jsem na ně názor úplně, protože jejich koncert mě prostě bavil, ať už po hudební stránce, nebo i z hlediska šoumenství. Kluci z Wohnoutů jsou milí, vtipní a bezprostřední. Asi si je nikdy doma z desky nepustím, ale pokud budu mít možnost je shlédnout naživo, určitě zajdu.
Skupina, kterou jsem určitě chtěla vidět, byl DIVOKEJ BILL. Před lety jsem je hodně poslouchala a na jejich debut „Propustka do pekel“ nedám dopustit. Novější tvorba už mě tolik nezaujala, ale i tak si ji čas od času poslechnu. Byla jsem zvědavá, jaké písničky kluci vyberou, ale je patrné, že vědí, co chtějí lidi slyšet, a tak sahali hlavně do své starší tvorby, tedy již do zmiňovaného alba Propustka do pekel a také do druhého řadového alba „Svatá pravda“. Dokonce představili pět písní z nově připravované desky a musím říct, že se mi celkově líbily, protože zněly tak trochu jako návrat k jejich vlastním kořenům. Na písničkách Billa je skvělé to, že nejsou přehnaně dlouhé a jsou spíše svižnější, a proto se jich do jedné hodiny vměstná opravdu hodně. Rozličnost hudebních nástrojů a sympatičnost všech členů spolu se skvělým hudebním zážitkem pro mě určitě znamenalo nejlepší vystoupení dne.
Zřejmě doživotní benátskonoční předskokan hlavní hvězdy je tutovka. Překvapilo mě, že Billové vsadili především na první dvě alba, i když je-li z čeho vybírat, proč ne. Kluci přidali i pět novinek, signalizujících, že na nové desce se intenzivně maká. Potěšily všechny, ale nejvíc mě nadchla „speedově“ laděná „V půl pátý ráno“ a při pohledu na rozjásané publikum mě dost pobavil i moment, kdy v jedné z novinek zaznělo „naše muzika je umíráček…“. Dovolím si nesouhlasit :-). Podtrhuju závěrečná slova Vaška Bláhy „..chtěl jsem vám na závěr říct, že jsme se bezvadně bavili…“. My taky, Vašku, a pokud by byl na Malé Skále instalován ovacoměr, i samotná Tarja by měla co dělat, aby na poprask způsobený pozitivně nabitým Divokým Billem dosáhla.
Playlist: Šibenice, Sudička, Mrtvej, Lásko, novinka, Cesta, Žoldák, novinka (Školník), Dávno, novinka (V půl pátý ráno), Svatá pravda, novinka (Včela), Bohužel, novinka, Brouk, Plakala, Pocit, Alkohol
Pauza mezi uklizením po Billovi a nachystáním scény pro Tarju byla dlouhá tak akorát na to, abych hodil očko po Visacím zámku, ale raději rychle zpátky na Black Stage, kde už natěšený dav čekal na ledovou královnu. I když tohle označení bych bral už jenom jako pomluvu ;-). Tarja TURUNEN působila velice vřelým, sympatickým dojmem – taky na ní čekal pěkně natěšený dav, ještě ani nevylezla na pódium a Malou Skálou se neslo skandování jejího jména. Předesílám, že její vystoupení bylo maximální a asi se nenašlo mnoho těch, kteří by odešli nespokojeni.
Ovšem srovnám-li Tarjin koncert na Benátské s tím loňským pražským, přece jen zůstanu stát o schůdek níž. Jestli za to mohl fakt, že v Praze mi Mike Terrana vytloukl z hlavy představy o unylosti Tarjina prvního alba, kdežto na Benátské už jsem s tím, že i křehká vláčnost může získat nečekanou dynamiku počítal, či snad skutečnost, že zvuk byl – v kontrastu s Tarjinou grácií - poněkud hrubý a syrový (hodně vynikla Wimbishova basa a naopak kdovíkde se ztrácely klávesy), nevím. Ať tak nebo tak, jak už naznačeno, Tarje třeba přičíst k dobru její velice srdečné vystupování a precizní výkon, hodně mě pobavily její divoké hrátky s Maxem Liljou, pokusy o děkovačku v češtině, rozesmál mě Tarjin komentář ke Cooperově „Poison“, coby skladbě kterou asi ne všichni milují, tentokrát nedošlo na Tarjinu typickou módní přehlídku ani obavy pořadatelů ze stylově natřených mikrofonů. Bylo to dost dobré, i když doufám, že už velice brzy, jak Tarja slíbila (pozn. v říjnu v Pardubicích) dokáže tahle vřelá „ledová kráska“ vylézt zase zpátky o ten drobný stupínek výš.
Playlist: ??, My Little Phoenix, She Is My Sin, Damned And Divine, Minor Heaven, The Kinslayer, ?, I Walk Alone, Ciarán´s Well, ?, Sing For Me, Nemo, Poison, Over Than Hills And Far Away, Die Alive
Hned po Tarje následoval rychlý přesun do wigwamu ve snaze chytit ještě plátek CITRONu. Podle atmosféry, která ve stanu vládla, se Citronům jejich set hodně vydařil. Bohužel, stihl jsem si vychutnat jen rozloučení v „Rock, rock, rock“ a po mohutném vyvolávání kapely a konzultaci s časomírou ještě přídavkovou „Ocelové město“.
Kluci, oproti Metalomanii v Hradci tentokrát v sestavě s Radimem Pařízkem, vypadali maximálně spokojeně. Bodejť by ne, když podpora diváctva v „ocelovém“ chorálu dávala znát, že tady šlo o hodně podařený večírek.
Letmá návštěva u WALDA GANGu, zakončená – jak jinak – prskajícími světýlky na obloze předcházela přesunu k Black Stagi, kde v té době už zněli první tóny posmutnělých těžkotonážníků z Británie PARADISE LOST. Z režie mi však už zazněl pokyn k opuštění prostoru a nastoupení zpáteční cesty do Hradce a během těch tří skladeb, které jsem měl možnost slyšet, mě kapela – stejně jako ze studiových nosičů – svým poněkud chladným projevem nijak nedokázala neoslovit. Víc mě mrzelo, že jsem si musel nechat ujít bláznivé Vítkovo kvarteto.
Den druhý.
Původní plán? Základní body programu Eagleheart, Epica a Symphonity, z povinnosti Guano Apes a na doplnění základního menu Vetrol, Taktici, Hyperion, Krleš, Katka Knechtová, Seven a AB Band. Ovšem ve finále by se sobotní epizoda dala nazvat „kterak jsem ve Woodstocku získal nominaci na trotla roku…“ Sobotní návrat do areálu Benátské noci znamenal dvě nepříliš pozitivní zjištění – za prvé, že déšť se evidentně během noci a dopoledne Malé Skále nevyhnul, takže následky učvachtaného přesunu mezi pódii byly srovnatelné s návštěvou nepoklizeného kravína a největším hitem se staly holínky. Za druhé, že baterka do foťáku zůstala doma v nabíječce a tudíž, že jsem tak nějak poloviční…
Můj pozdní příjezd znamenal, že jsem rovnou vyškrtl téměř polovinu doplňkových položek. Na Black Stage zrovna vyhrávali slovenští TAKTICI, kteří v sobě nezapřou spřízněnost s Elánem. Už třeba jen pro baladickou „Keď ma raz podvedieš“, či spolupráci s Jožo Rážem na skladbě „Tunel“ (o společném turné i u nás v roce 2005 nemluvě). A právě tyhle dvě skladby byly hlavním důvodem, proč u Taktiků chvíli zůstat. Zazněly, ale těžko říct, zda to byla brzká odpolední hodina, pošmourné počasí či absence Lucky Vondráčkové v první a Jožo Ráže v druhé jmenované písni, že mi vystoupení Taktiků přišlo poněkud ospalé.
Ačkoliv po jeho skončení moderátorka ohlásila, že na Coca-Cola stage ještě hrají Krleš, byla má klouzavá procházka na druhou stranu areálu zbytečná, kde nic, tu nic. Díky další spršce z nebe bylo při vystoupení Vildy ČOKA přece jen lépe pod střechou, takže můžu říct jen, že uchochytatelně to šlapalo. Je fantastické, když v jednom setu zazní tak kontrastní songy, jako „Na Václavském Václaváku“ a „Kačerov“ a (když pršet přestalo) nutno uznat, že Vilda si tu druhou jmenovanou umí užít :-).
Díky časovému posunu na Green stagi jsem propásl i Katku Knechtovou, ale přece jen jedni z mých tuzemských top, brněnští EAGLEHEART, mají přednost. Jejich vystoupení je jednoduše řečeno maximálně našlápnutá zábava, nejen v hledišti, ale i na pódiu. Zpočátku mi kluci připadali na velkém pódiu trošku ztracení, ale možná jde jen o zvyk z klubů na „osobnější semknutost“, takhle ale měli Eagleheart dostatek prostoru na svoje bojovné naháněné – i tak se, pokud mě zrak neklamal, Wágner dokázal téměř přerazit o Martinův kabel, Martin pro změnu křtil vlastní kytaru pivem a secvičené vlasové veletoče, no to je prostě pastva pro oko… Další kapitolu dopsal Vojta i do své učebnice nenucené frontmanštiny („…a teď si dáme takový svižný, hopsavý…, trošku povzbuzujte, jinak to nestihnem…“ - …“je tady plno krásných cérek, takže bude to pro ně, ale hlavně pro tu nejkrásnější tam v té žluté pláštěnce…chcete to vůbec slyšet? A nevadí, že je to pomalé?“… ).
Překvápko bylo, že kluci (na to, jak krátký měli set) otevřeli a ukončili svoje vystoupení skladbami z EP „Black Sun“. Odlehčenou náladu potvrdil kytarový carmenovsky-toreadorský vtípek v úvodní „Buried Arive“, spolupracující dav v chorálu v „Don´t Turn Your Head“, stylové kapky deště v pomalé „Tears Of Rain“, ve které mě hodně chytil Mikův zpěv (kluci, možná by tohle byla cesta, jak nechat občas Vojtovi prostor zahrát si na kytaru ;-) ) i vytrvale zdvižené pěsti hrozičů. Maximum pozitivní energie, škoda, že tenhle příval musel tak brzo z pódia. Jedno z mála vystoupení, kterým denní světlo neubralo nic na kráse.
Playlist: Buried Alive, Into The Sky, Falling, Don´t Turn Your Head, Tears Of Rain, Moment Of Life, Time Has Come
No a pak mě posedl ten geniální nápad, že bych mohl do okamžiku, než nastoupí ke svému představení Epica, udělat ještě jednu otočku do Hradce, popadnout zajisté už nabitou baterku a plně zadokumentovat i druhý den Benátské noci. Detaily ponechám bez komentářů, ale dopadl jsem podobně jako minulý týden Karel Abrahám ve Velké ceně Německa (jak pravý tisk: „Abrahám do cíle nedojel, risk mu nevyšel…“). A tím pro mě, bohužel, Benátská noc pro letošek skončila…
|
