Dlouho, opravdu dlouho jsem se rozmýšlel, zda-li se mám pustit do recenzování debutového alba rakušanů DIGNITY. Tato kapela mně totiž ani po x posleších nedávala vodítko, jak klávesnicí "uchopit" jejich hudbu. Ta se mně pořád ne a ne usadit jinde než v první signální soustavě. Stále mi to vrtalo hlavou, až jsem se rozhodl, že to pojmu jako výzvu a do tohoto redaktorského ořechu se přece jen zahryznu. Málokdy je prostě ke slyšení něco tak příjemného, aniž by to zároveň zanechávalo pocity tak odtažitě chladné, nespálené jediným plamínkem vášně.
A přitom se to tak hezky poslouchá! Střednětempé heavy rockování je přísně nabiflováno z učebnic, které normovali ti nejznámnější učitelé stylu. Skladby netrpí zbytečnou délkou, pročež celé album uplyne rychleji než 2 týdny dovolené. Sem tam melodický refrén nebo sólo (ty by ale mohly být v řadě případů více dotaženější, často skončí dřív než stihnou cokoli zajímavého zanotovat). Celé podpořeno schopným hlasem švédského zpěváka Jakea E., který mimochodem velmi připomíná svého krajana Thomase Nyströma z úžasné heavy melodic kapely PREY. Na rozdíl od nich z vás ale DIGNITY (i přes stylovou a výrazovou podobnost) nevydolují nic jiného než uznalou, leč emotivně apatickou reakci. Jakoby muzikanti zapomněli zapálit rozbušku u ohňostroje své hráčské radosti. A z úplně stejného důvodu tak začnou songy od začátku druhé půlky desky nepříjemně splývat. Album zakončuje povedená předělávka písně Chrise de Burga "Don't Pay The Ferryman" z osmdesátých let, která paradoxně zanechává nejsilnější dojem, snad proto, že ji napsal někdo, kdo se svou muzikou dokázal bavit.
My ale nebudeme končit v tak přísné tónině. Pokud totiž budeme brát "Project Destiny" jako hard (a trochu power) rockové retro album s moderním zvukem, které si již nic jiného nenárokuje a nebudeme se přitom neustále ptát: "Proč proboha něco takového vzniklo na konci první dekády nového milénia?!!", pak u nás můžou DIGNITY uspět. Sám za sebe jim tu šanci dávám, neboť muzika rakušanů svojí snahou o rockovou "důstojnost" alespoň neuráží a na konci desky nás opouští vlastně přesně takové, jací jsme byli před započetím jejího poslechu. Záleží na vás, jestli to bohatě stačí nebo je to zatraceně málo. Dávám neurážející, ale poněkud chladnou "sedmičku".
|
