Druhé album Němců přináší velké změny. Ta největší je změnou hrdelní. S novým zpěvákem Ecki Singerem (zajímavé příjmení, pokud ovšem nejde o pseudonym, pak by to naopak vůbec zajímavé nebylo) přichází ovšem i podstatná změna hudební. "My Inner Demon" je oproti debutu "The Legend Of Safar" úplně jiný kafe. První album bylo "rozpustné", (převážně) speed metalové cappucino, dvojka je těžký, heavy power metalově "lógrovitý turek". A bohužel ubylo i melodického sladidla, ze zhruba tří na sotva půl lžičky.
Změna se projevuje pomalu. První song "Wings Of Eternity" se ještě podobá vzletným debutovým opusům a s lepším zpěvákem (Ecki Singer zejména ve vyšších polohách silně připomíná Bruce Dickinsona) dává velké naděje. S melodickým refrénem lehce koliduje valivá kytarová duna, která přichází v závěru písně, ale to může znamenat jen lehké hrátky se stylem, napadne nás v tu chvíli. Kór, když druhá "Miracle" začíná zvesela a tato nálada ji vydrží po celou dobu, uprostřed se navíc vše zvelkorysí glam rockovým sólem. Třetí skladba opět vrcholí ve smyčci podkresleném refrénu a stále je to o power metalově slunečné pohodě.
Se čtyřkou "The Taste Of Sin" se ale začne zatahovat. Zatím jen lokálně, konkrétně v refrénu. Ten je nenápaditý a navíc se nepříjemně opakuje. Další, titulní a nejdelší píseň ale zapadne ještě víc do nemelodického zamračena, navíc díky dusné atmosféře začne lehce mrholit. Následující smutná, nicméně hodně povedená balada dojem nakrátko napraví. "Kingdom Of Sand" předchází filmově dramatické intro, které se do písně vleje hutným riffováním, jenž skutečně asociuje "tíhu pouště". Symfonické podbarvení ala THERION se ovšem opět nepodaří náležitě vygradovat a na konci songu cítíme suchý a vyprahlý pocit, jako kdybychom prošli půl Sahary.
"Full Moon" je jediná skladba, která jede v rychlejším tempu, což je oproti debutu další ultrazměna. Refrén malinko zbystří posluchačovu pozornost, zbytek písně ho ovšem opět uvrhne do klimbavé letargie. Následuje další minikoncept, kdy náladově "předbojové" (a vcelku zajímavé) intro prostírá stůl další utahané skladbě. Díky tomuto stereotypu už máte pocit, že posloucháte jedno a to samé. Závěr je pak symbolicky smutný, píseň "Slowly" je první balada, která se kapele nepovedla.
Pokud jsem vyznění debutu přirovnával ke speed metalovým stálicím, dvojka má blíže k tíživým, heavy power bandám jako jsou PRIMAL FEAR nebo AXXIS. Na rozdíl od nich ale SILVERLANE nějak zapomněli do (zhruba ¾) materiálu namíchat melodické kalorie a tak zní výsledek k uzoufání unyle.
|
