Deska, která „láme pomyslné rekordy“, alespoň mezi námi, fanoušky. Moc často se nestává, aby mě nějaké album zaujalo hned na první poslech a obvykle mě taková věc přestane rychle bavit, ale tohle se nedá říct o novince švédských Hardcore Superstar "Beg For It". A já nemůžu než souhlasit s tvrzením kolegy Charlieho: „Je to snad nejlepší album, které dosud vydali.“ Právě už předešlou deskou "Dreamin´ In A Casket", která vyšla v roce 2007, nasadili kluci laťku hodně vysoko a já byla zvědavá, jestli se jí budou držet, nebo ji dokonce přeskočí, což se málokdy stane. Po skvělé desce často následuje deska průměrná, či tak nějak se blížící desce předchozí, ale v tomhle případě se pánové z HCSS překonali!
Kořeny kapely sahají už do let osmdesátých, ale debutové album vychází až v roce 1998. Od té doby si kapela vytvořila originální styl, mix jakýchsi thrashových prvků s klasickým glamrockem, či sleezerockem. Všemu dodává na originalitě i vysoký a tak trochu uječený hlas zpěváka Jockeho Berga, což dohromady tvoří perfektní kombinaci.
Deska "Beg For It" začíná poněkud netradičním intrem „This Worm´s For Ennio“, které mi připomíná spíš soundtrack k nějakému historickému filmu, odehrávajícímu se někde na území Kastilie. Není to sice tradiční song HCSS, ale má svoji zvláštní atmosféru.
Jaký je šok, když se zničehonic ozvou první divoké tóny s albem stejnojmenné skladby „Beg Tor It“. A od této chvíle máme konečně možnost slyšet všechno to, co bylo zmíněno už výše. Mám pocit, že právě touhle skladbou se pánové snažili napodobit hitovku z předešlého alba, „Medicate Me“, což nevím, zda se jim úplně povedlo. Celé album "Beg For It" je skvělé a strhující, ale žádná taková hitovka, která by člověku zněla v uších od rána do večera, nejdříve by ji nenáviděl a potom by ji začal milovat, se tentokrát nekoná. Ale nevadí.
Název další skladby „Into Debauchery“ – tedy „Do smilstva“ o lecčems vypovídá. Písnička nemá nijak dlouhý text, je však velmi hravý a chytlavý. Nyní máme vlak plný chytlavých a svižných melodií pořádně rozjetý a první zpomalení, nikoliv však kvalitativní, nás čeká až se skladbou „Hope For Normal Live“. Je až zvláštní, jak smutně vyzní text písně v podání „oplzlého“ Jockeho vokálu.
Následujícím songem „Don´t Care About Your Bad Behaviour“ se náš vlak opět začíná rozjíždět rychlejším tempem a nám je jasné, že teď už není šance vystoupit, že musíme dojet až do poslední stanice. Na této písni spolupracoval dokonce kytarista In Flames, Björn Gelotte. Přispěl velmi zdařilým kytarovým sólem. Od zbytku alba už nečekejme žádná překvapení, jen to, co předtím. Skvělou zábavu.
Pokud máte rádi rock, glam a další, líbí se vám vřískání, nehledáte žádné filozofické texty a chcete se pořádně bavit, rozhodně vám doporučuji sáhnout právě po téhle desce, či jakékoliv jejich předchozí.
|
