Vítejte na finské pitce. Už název nové desky nám prozradí, že Korpiklaani se nerozhodli přes noc změnit styl a dát se na progressive. Kapela i tentokrát dodržela tradici, kterou zavedla od svého druhého počinu – vydávat desku každý rok. Otázkou je, jestli zde není kvantita na úkor kvality. Musím se přiznat, že první tři desky stavím ve svém žebříčku o hodně víš než „Tervaskanto“ a „Korven Kuningas“. No ale co s novinkou? K prvnímu poslechu jsem přistupovala s jistou skepsí.
Většina skladeb je opět v půvabném mateřském jazyce a ačkoli u jiných kapel mě to trochu ruší při poslechu, myslím si, že ke Korpiklaani sedí finština mnohem lépe než angličtina. Samotné hodnocení je těžkým oříškem – samozřejmě bych mohla zopakovat, co už bylo na účet téhle bandy tisíckrát řečeno – že kopírují sami sebe, že je jejich hudba jednoduchá, že nemá přílišnou uměleckou hodnotu,...otázkou ale je, jestli je nutné hledat umění tam, kde ani nebylo zamýšleno. Tahle kapela si svoje fanoušky našla už dávno a komu tenhle rozjuchaný styl nevyhovuje, má okolo spoustu k smrti vážných kapel k poslouchání.
Pokrok tedy žádný, změna nulová – stejně se mi ale nová deska zamlouvá mnohem víc, než dvě předchozí. Možná to je tím, že do kapely se vrátilo nadšení, které měla v začátcích. Ze skladeb opět čiší uvolněnost, stejně jako z živého vystupování.
Celkový dojem z novinky je pořád trochu rozpačitý – většina skladeb splývá, bez některých by se posluchač bezpochyby obešel úplně. Je tu však jedno velké ALE! Při tomhle tempu vydávání desek kapele úplně stačí na každé vystřihnout dva nebo tři hity, které budou fungovat na živo a má vystaráno. A v tomhle případě je to splněno na výbornou. Hned první, singlová skladba „Vodka“ (jedna ze dvou anglicky zpívaných) je bez přehánění koncertní tutovka. Opravdu perfektní a neuvěřitelně nakažlivý kousek. Mohli jsme se o tom přesvědčit už letos na Masters of Rock, kde si refrén s chutí zařval každý, kdo byl v doslechu. Druhou peckou je pak velmi povedený cover skladby „Juodaan Viinaa“. Stejně jako v prvním případě – až nechutně rozjuchaná „alkoholovka“, kterou si člověk prostě musí zamilovat. Jak se vyjádřila jedna moje kamarádka: „Je to tak příšerný, že se vám to nemůže nelíbit!“
Samozřejmě se dá najít víc dobrých skladeb, nebo minimálně docela povedených nápadů. „Erämaan Ärjyt“ je v pomalejším tempu s pochmurnějším a zároveň chytlavým refrénem. Další výbornou skladbou je nejdelší věc z desky „Mettänpeiton Valtiaalle“, která začíná příjemnou pomalou melodií a i když má skoro sedm minut, rozhodně nenudí. Závěr alba je ale trochu jednotvárný a posluchač nemá jak udržet svou pozornost. Druhá anglicky zpívaná věc s názvem „Bring us Pints of Beer“ mohla klidně zůstat někde v šuplíku – rozhodně patří mezi ty skladby, bez kterých by se album obešlo.
A hodnocení? Tohle není muzika určená k hloubkovému rozboru. Možná by pánům prospělo, kdyby s další deskou trochu posečkali a příště věnovali větší pozornost vytřídění opravdu dobrých skladeb od těch horších. Vydávat desku každý rok by do budoucna nemuselo být to nejlepší řešení. Pokud jde ale o hlavní cíl téhle kapely – což je pobavit – tak to bylo opět splněno. A nakonec jedna rada: jako každá pařba je i tahle finská nejlepší s pivem.
|
