Taky to máte tak, že když se vám někam zoufale nechce, nakonec to dopadne výborně? Přesně tohle se mi stalo s festivalem Ankkarock ve finském Korso. Přestože nakonec se z cesty na dvoudenní festival z technických důvodů stal výlet na Hardcore Superstar, rozhodně to stálo za to. Výlet na Ankkarock byl naplánován o několik týdnů před akcí velmi rychle: "Hardcore Superstar hrají v srpnu na Ankkarocku, jedem?" - "Jedem."
Do Vantaa jsme já a kamarádka dojely okolo druhé hodiny odpolední, protože kolegyně chtěla vidět Ensiferum, kteří začínali o půl třetí. Naž já jsem si pořešila organizační záležitosti, koncert byl v plném proudu. Na Ensiferum jsem strávila asi deset minut. Třeba mě ukamenujte, ale mně se to prostě nelíbilo. Odebraly jsme se tedy na Rock Stage, kde zrovna skončili Scandinavian Music Group, koupily si jídlo a trička (tričko HCSS byl můj nejpádnější důvod jet na festival vůbec) a přesunuly se pod pódium, kde už byla první řada skoro obsazena dětmi asi tak do šestnácti let v tričkách s pěticípou hvězdou, někde růžovou, někde ověnčenou zeleným dýmem.
Čas do koncertu utekl docela rychle a úderem páté, tedy čtvrt hodiny před začátkem vystoupení, se celá první řada, doteď sedící u hrazení, jako na povel zvedla a začala pomalu vytleskávat kapelu. Asi pět minut před začátkem koncertu se najednou na velkých obrazovkách vedle pódia objevili zpěvák Jocke a kytarista Vic, aby sdělili publiku svoje dojmy před šou. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí - jako třeba že Jocke si málem zlomil nos při hře frisbee, když se pokoušel chytit létající talíř do zubů, nebo že si pánové před každým koncertem berou čisté prádlo.
Rozhovor skončil a publikum ho ocenilo bouřilivým potleskem. Začínám skákat a kvičet, že nemůžu věřit tomu, že po roce snažení a neúspěchů konečně uvidím naživo Hardcore Superstar. Pánové se opozdí asi o minutu (ano, opravdu to až tak sledujeme) a ozve se intro "This Worm's For Einio". Tahle skladba nepatří mezi moje nejoblíbenější kousky od Hardcore Superstar, ale jako začátek šou a rozjezd pro následující "Beg For It" není lepší volby.
Po skladbě nesoucí název nového alba pokračují pánové s další novinkou, "Into Debauchery" a navazují jednou z mých nejoblíbenějších, peckou "Medicate Me", která vyvolává u publika reakce pomalu bouřlivější, než když se na pódiu objevili muzikanti sami. Kotel pod pódiem skáče svorně do rytmu a na kapele je vidět, že se baví. Následuje lehce starší kousek, "Wild Boys", a během něj chce Jocke, abychom zpívali taky - kdy on předzpívá (...předvříská?) a my opakujeme. Zafunguje to až napodruhé, ale na finské publikum to je přece jen výkon. A pak opět návrat k novému albu: "Shades Of Grey" a "Nervous Breakdown", které mě sice na první poslech na CD zaujaly méně než ostatní, ale naživo zní skvěle. A pak, dramatická chvilka ticha a - "My Good Reputation" a v publiku to vře. Vřu svorně s davem, protože tohle je dle mého názoru jedna z nejlepších skladeb od HCSS vůbec.
Během dalších dvou, "Dreamin' In A Casket" a "Bang On Your Head" se bubeník Adde rozhodne, že se mu nechce hrát. Vyskočí tedy od bubnů, nechá za sebe hrát zvukaře a začne prostě poskakovat po pódiu a rozhazovat paličky. O chvilku později pak seběhne pod pódium a rozdá tři plechovky piva, z toho jednu dostane kamarádka stojící vedle mě. Trochu popijeme, ale vzápětí dorazí ochranka s tím, že to máme vypít nebo vylít, že ji tam nesmíme mít. Nechápeme, ale nechceme problémy...
Po poslední skladbě se kapela rozloučí a odejde z pódia. Publikum tleská a píská, ale získávám dojem, že fanoušci dělají hluk jen tak, aby se neřeklo, jako by věděli, že přídavek je stejně v plánu. Musí být - jednak zbývá do oficiálního konce koncertu ještě čtvrt hodiny a jednak přece nemůžou opustit pódium bez toho, aby zahráli "We Don't Celebrate Sundays"... Po pár minutách vlažného potlesku se kapela vrací a zahraje dvě skladby z alba "Hardcore Superstar", na závěr samozřejmě výše zmíněný hit. Během něj seskočí z pódia pro změnu Jocke a přebíhá před první řadou, aby si se všemi plácl. Natahuju ruku a vzápětí toho lituju, protože mám pocit, že jsem pod nárazem zpěvákovy ruky přišla o dva prsty. Jocke se vrací na pódium a zřejmě má pocit, že fanouškům ještě nedal dost, a potěší ženskou část publika svléknutím trička. Nakonec se dozvíme, že jsme "fucking beautiful tonight". Díky, pánové, taky vám to sekne.
A zazvonil zvonec a koncertu je konec. Ještě chvíli čekáme, jestli se skupina neukáže mezi fanoušky, ale po půl hodině se vzdáváme a odcházíme na vlak. Mrzí mě, že nebude možnost s nimi prohodit pár slov, ale i bez toho výlet rozhodně stojí za to. Kde že to hrají příště?
|
