Honza Kirk Běhunek je jméno, které příznivcům domácího (hard) rocku jistě nebude neznámé. Fakt, že s jeho kapelou Seven spolupracovali Doro Pesch či v současnosti Viktor Smolski o čemsi vypovídá a to, že (jak se praví na stránkách kapely) je Honza Kirk jediným Čechem, který je firemním hráčem japonských Ibanez svádí k očekávání, že v hlavní roli bude především kytara. Jako upoutávku na novinkové album „Seven Deadly Sins“ vypustili Seven do světa (velice chytrým tahem – totiž distribucí přes časopis Spark) épíčko „Lost Hero“.
Tři skladby, které v tomto kole Seven nabízí, představují kapelu v těch nejzásadnějších polohách – od uvolněnější rockovky, přes útočnou řežbu až po závěrečnou baladu. Podle očekávání v žádné z nich nechybí Honzova přesvědčivá ekvilibristika, ale i zbytek kapely (to je i určitá odpověď na nevyřčenou otázku, zda ostatní členové Seven nejsou jen doprovodem pro Honzu) dostává dostatek prostoru. V „Lost Hero“ jdou kluci až tak daleko, že rytmika hraje snad ještě důležitější roli, než samotná kytara. A nejen díky tomu je tahle skladba v tomto výběru tím nejpovedenějším. Důvodem k opatrnosti se pro mě nakonec stal projev křiklouna Jirky Komberce – ke stylu Seven sice spolehlivě sedí a ve vypjatějších polohách příjemně řeže, v „obyčejném“ zpěvu však zní obyčejně a snadno zaměnitelně. A v „Midnight Circus“ je dokonce svými podivnými halekacími vstupy spíš na obtíž spádu celé skladby. Pomalá „Web Of Obsession“ mi připomíná jednu z méně průrazných balad Maťa Ďurindy, na které oceňuju (pro změnu) právě ty vypjatě uřvané polohy zpěvu.
Nelze nezmínit i videoklip k „Lost Hero“, tématický věnovaný invazi Seven o Ruska. Především díky spojení nejpovedenější skladby výběru a excelentní skeči na hřbitově jsou pohyblivé obrázky tím nejzásadnějším, co EP nabízí.
Mám-li po poslechu lákacího EP „Lost Hero“ odpovědět tu základní otázku, tedy zda po poslechu tohoto reprezentativního výcucu mám chuť nasát tóny alba „Seven Deadly Sins“, tak odpověď je víceméně bezemoční „jo“. Na jedné straně – to je možná nevýhoda nadstandardní propagace – nenaplněné velké očekávání (i když připouštím, že to spíš lze dohnat až full-albem), na straně druhé zajímavé a poslouchatelné skladby (ale nikterak se vymykající okolnímu dění) natolik, aby člověk měl chuť prozkoumat hlavní kapitolu.
|
