Sever Evropy a power metal. Spojení, které spolehlivě funguje a vytrvale vypouští do světa řádně vypečené spolky a alba. A ačkoliv je kapela, o které bude řeč, v současnosti vlastně typickým (a hodně vydařeným) zástupcem uvedené kombinace, ne vždy tomu tak bylo. Spíš než příslušnost k jednomu vyhraněnému žánru charakterizuje tuhle bandu neustálý vývoj a snaha nezůstat na jednom místě. Zmiňovat deathmetalový start je v podstatě zavádějící, protože vlivy matky smrtonošky se sice na raných dílech kapely objevují, ale podstatnější je spíš jejich chuť prozkoumávat různá zákoutí a nevyčerpatelné (?) možnosti powermetalu. Tohle jejich pábitelství v konečném (no snad ještě zatím ne) součtu znamená, že Nocturnal Rites jsou jednou z nejosobitějších švédských metalových kapel. Která se nikdy nezastavila na jednom místě, nikdy neměla potřebu se podbízet klonováním osvědčených fines a nikdy nenatočila špatné album.
Výše napsanou chválu potvrzují Nocturnal Rites už na své prvotině „In A Time Of Blood And Fire“, která vyšla v době, která melodickému metalu příliš nepřála. V tomhle charakteristickém prorážení zdi hlavou lze vysledovat stopy Helloween i Stratovarius (poněkud plochá produkce mi hodně připomíná střízlivý zvuk prvních placek finských hrdinů) či závan nových britských metalových větrů. Potřeba je brát v úvahu i fakt, že stejně tak, jak se vyvíjí hudební cítění kapely, tak docházelo v průběhu let ke změnám v sestavě, v důsledku kterých dnešní Nocturnal Rites jsou na hony vzdálení své původní tvorbě. Vliv na to má především (pro většinu snadno řešitelné a v reedici první a druhé desky i přímo rozseknuté) dilema, který z pěvců byl pro kapelu větší terno. Specifický vokál Anderse Zackrissona, který se objevuje na prvních třech počinech, je jedním z velice výrazných poznávacích rysů (vezměte třeba titulní píseň desky, kde Anders, především díky tomu, že se necpe do výšek a dává tak trochu větší prostor pro práci s hlasem, rozehraje svoje vrcholné představení) Nocturnal Rites konce dvacátého století – vysoko položený, lehce uječený a kňouravý a poněkud neohebný (neberte prosím tuhle kombinaci hanlivě, ono to má něco do sebe ;-) ). Svůj zásadní budoucí trumf – kytarovou ekvilibristiku – kluci ještě nechávají lehce ukrytý v rukávu, i když ostře útočné riffy (jako např. v obou tipech na nejlepší okamžiky desky - „Skyline Flame“ a „Winds Of Death“) sází s lehkostí ostřílených borců do téměř každého songu. Náladě desky hodně prospívá i gradující závěr v podobě skočné melodie v „Rest In Peace“, překulené do závěrečné, R.J. Diem inspirované, vláčné a nejatmosféričtější „Dragonisle“.
U příležitosti desetiletí kapely sáhli kluci k netradičnímu (ale velice povedenému) způsobu oslavy. První deska společně se svou následovnicí vyšla v upraveném kabátku jako dvojcejdo, nazvané „Lost In Time“ a obohacené o japonský bonus a dvě předělávky starých skladeb s novým vokalistou (odtud právě to srovnání, vyznívající ve prospěch Jonnyho Linquista a zároveň potvrzení toho, jaký měli - a mají - Nocturnal Rites cit pro melodie).
„In A Time Of Blood And Fire“ je odrazem doby – v nejistých časech se vyhýbá experimentům (ovšem nezapomínejme na to, že v době vzniku desky se mladší z dvojice zakládajících členů snad teprve seznamoval s prostředky na holení vousů), pro zasvěcené a již podlehlé stačí hrát rychle, dobře a melodicky. A to se Nocturnal Rites daří. Na debutové album jde o podařenou záležitost, které se víceméně nese v jedné náladě. Deska, která z dnešního pohledu zůstává tak trochu stát v ještě naivně syrové půlce cesty, stačilo by jen trochu dosmažit a podlít šťávou, aby vás nepřepadl lehce narůstající pocit určité všednosti.
|
