Příjemné zlepšení slyším v tvorbě blackových PERGAMEN. Oproti předcházející nahrávce „Psychopoetik“, která byla všelijaká, jen ne dobrá, urazili pánové slušnou cestu. Ano, stále nehrají nic, co by bouralo baráky, ale alespoň pobaví. I to stačí...
„Nechutné divadlo poetického komba Pergamen“ je standardní black metal. Jednoduchý, přímočarý, velice starosvětský. Pánové Beny s Lucasem se ani nesnaží svoji muziku hrnout do nějakých brutálních temp, spíše se vyžívají v těch středních. Aby ne, v takové poloze jsou nejsilnější, čehož důkazem je výborná „V pavučinách snů utopených“ nebo závěrečná, poměrně atypická „Šanson o lásce“. Nebudu vám lhát, riffy a kytarové melodie (velice jednoduché) jsou už milionkrát omleté, ale osobně s tím nemám nějaký větší problém. PERGAMEN totiž na své desce nenudí a v tom vidím hlavní pozitivum.
Veliké zlepšení vidím také v textech. Kdejaký básník by se sice ušklíbl, ale oproti špatnému stavu v časech minulých spásná písmenka.
Co se ale nezměnilo, je zvuk. Opět nic moc, zbytečně ostrý, chvílemi nepříjemný. Sice trošku přispívá undergroundové atmosféře, ale dnes už je přece jenom jiná doba.
Verdikt: Slušná deska, která dává zapomenout na bídnou minulost. Blackery staromilce určitě potěší.
|
