Labutí píseň Anderse Zachrissona. Je to vlastně docela zvláštní. „The Sacred Talisman“ je první album Nocturnal Rites, na kterém jsem začal Andersově vokálu přicházet na chuť. Ale v duchu armstrongova měsíčního dělání kroků a skoků Anders, který udělal krok dopředu, stále víc ztrácel na zbytek kapely, který vydatně poskočil. A to zvukově, technicky i v chytlavosti jednotlivých melodií. Nocturnal si zachovávají svůj světlý optimismus, pokud někoho baví sysifovské hledání hranic mezi power a helloweenovským (sem tam jako by „hamburgři“ nocturnalům ze strun vypadli) speedem, tak na téhle desce se docela vyřádí a hlavně, v jedenácti promakaných kouscích se do nejčernějšího středu úspěšnosti míří hned několikrát.
Lze říci, že název desky kapela zvolila dokonale. V diskografii Nocturnal Rites totiž tvoří položku, kdy si (v aktuálním složení) sáhli kluci na svůj vrchol a díky následnému loučení s Andersem a docela radikální změně fazóny svým způsobem může jít o skutečně posvátný kousek. I když povedená kytarová sóla tvoří stále nejvýznačnější záchytný bod každé písně, stále významnější roli začínají hrát nápadité klávesy nováčka Matthiase Bernhardssona, které, prakticky kdykoliv se ozvou, dodávají desce hodně šťavnatou atmosféru. Nutno připomenout i změnu na bubenické stoličce, kde se objevil Ove Lingvall (další ze součástek, která funguje v soukolí rozběhlé mašiny do současnosti).
Zvláštně kluci poskládali tohle album – ohromí velice silným úvodem, lehce poleví ve střední části, která sice za strhujícím startem krapet zaostává, ale svojí kvalitou úroveň desky bez problémů udrží a skvěle vygraduje ve finále. Výčet těch největších pecek bych si dovolil začít úvodní dynamickou naháněčkou „Destiny´s Calling“, která navazuje na nejlepší okamžiky minulé desky, ale díky nezvykle „nízko“ položenému (byť postupně šplhajícímu) vokálu a velice chytlavému riffu strašně snadno vtáhne do děje. Houpavá „The Iron Force“ s hrdinskou náladou bez zbytečných póz představuje jednu z věcí, kterou decentní klávesy maximálně zdramatizují. Přímočará sekačka s vyřvávaně „hladkým“ a přístupným refrénem „Ride On“ (a asociací na krajana Yngwieho) je dokonalou ukázkou melodického metalu s parádním sólem a vzrušující vokální výpomocí. A pak už hup na druhý vrchol – příjemné hlasové proplétání, povedený chorál, propracovaná melodická linka a vzájemné nahánění ostrosti a melodičnosti (anebo ohně a ledu) ve „When Fire Comes To Ice“, první balada (a na dlouhou dobu také poslední) v historii kapely (jistě, možná vás napadne cosi o klišovitosti, či tisíckrát slyšeném, ale když se to dotáhne k dokonalosti, proč ne?) „The Legend Lives On“, splňující vše potřebné, tedy vzrušující kombinaci razance a jemnosti (a Anders je zde k sežrání) a konečně vypjatá melodie „Unholy Powers“, jedna z nejrychlejších a uriffovaných věcí, které z kapely do současnosti vypadly.
Velice melodická a přitom příjemně vypjatá záležitost. Na které Nocturnal Rites definitivně dobrousili svůj profil (aby v dalším díle některé z hran roztloukali kladivem), mění se prakticky jen poměr čirého optimismu a pozitivismu a téměř chybí moment překvapení. Kapela dospěla do fáze, kdy bylo na sto honů cítit, že za stávajícího složení vyšší mety jen těžko dosáhnou. A tak přišlo loučení s nejslabším (i když v téhle formě už se ta slabina stávala spíš dobře skrytou vadou než viditelným problémem) článkem řetězu. A zároveň kotrmelec, který Nocturnal Rites nakopl do nejvyšších sfér.
|
